O Islámu nestranně 2: Násk, aneb (ne)anulujte náhodné pasáže

Ve druhém díle série probereme kontroverzní satanské verše a jejich implikace a podíváme se na všechny přístupy k doktríně Násk, tedy nauce o anulování veršů v Koránu a jejich nahrazování novějšími: od tvrdě si konkurujících mainstreamových až po okrajové. Na konci tak budete s to plně pochopit rozdíly v učení vykladačů a sekt, o kterých budou další díly.

Jak ruku v ruce ví a hlásají všichni Wahhabisté i islamofobové, mírumilovné pasáže Koránu jsou pouze trik na oklamání nevěřících, protože ve skutečnosti v Koránu pozdější verše a súry nahrazují ty dřívější. Tato praxe se nazývá “Násk” (z “al-Nasikh wal-Mansoukh” neboli “Anulující a anulované”) a je odvozována z verše Koránu 2:106:

»Žádné z Našich zjevení nerušíme ani neuvedeme v zapomnění, ale nahradíme něčím lepším či podobným: nevěděli jste, že Bůh má moc nade všemi věcmi?«

Jedním z výkladů tohoto verše je, že starší výroky Muhammadovy byly odvolány a nahrazeny výroky novějšími, které byly vůči těm starým v rozporu. Ačkoli byla takto pojatá doktrína Násk zavedena až po Muhammadově smrti a to zejména proto, aby byly odstraněny “nesmiřitelné rozdíly mezi Koránem a Hadísami” a politickými vůdci byli umlčeni nepohodlní kazatelé a vykladači, časté vysvětlení spočívá v nutnosti retrolegitimizovat vyškrtnutí tzv. “satanských veršů” z Koránu. Podívejme se jim tedy na zoubek jako prvním.

Satanské verše? “Raději snad pomluva”

Zatímco křesťané a židé věří, že veškerý text Tóry, resp. Bible Svaté byl vnuknut přímo Duchem Svatým a tedy se mohou vést spory o jeho překlad, výklad, smysl, omezení platnosti jen na určitou historickou situaci apod. ale nikoli původ veršů jako takových, muslimové tuto víru nutně nemají.

Když byl totiž Muhammad ještě v Mekce, čelil se svými následovníky intenzivnímu tlaku ze strany mekánských polyteistů. Když se pro něj tlak stal neúnosným a desítky jeho následovníků raději utekly do Etiopie, podle tří životopisců Muhammadovýchm, tj. Ibn Ishaqa, Ibn Sa’da a al-Tabarího, učinil mekkánským polyteistům ústupek: rezignoval na svůj striktní monoteismus, který se ukázal být tak kontvorezním a netolerovaným, a zahrnul do Koránu verše přinejmenším naznačující, že Alláh skutečně není jediným Bohem, nýbrž že má božské společníky v podobě ostatních božstev, uctívaných majoritou obyvatel Mekky – súra 53 měla podle jedné tradice obsahovat verše, podle kterých je možné se modlit nejen k Alláhovi, nýbrž i k mekkánským božstvům al-Lát, al-Uzzá a Manát, i když “jen jako k přímluvcům”:

»Tyto jsou vyvýšené Gharaniq (prostřednice), v jejichž přímluvy se má doufati.«

Posléze to však Muhammad popřel, odrecitoval sůru 109 (“Já nebudu uctívat to, co vy uctíváte… Vy máte své náboženství a já zase náboženství své”) a polyteistické verše vyškrtl a nahradil naopak verši, která arabské bohyně odsuzují (“Ony nejsou nic než jména, kterými jste je vy a vaši otcové nazvali a o nichž Alláh neseslal žádné zplnomocnění”), přičemž svým zmateným posluchačům celou epizodu vysvětlil tím, že mu původní verše Koránu našeptal Satan, kterého si chudák prorok s archandělem Gabrielem, předávajícím vzkazy od Alláha, pouze spletl. Ale to nevadí: Alláh takovou mýlku dopustil úmyslně, aby byly tyto “satanské” verše kamenem úrazu špatným muslimům.

Pokud však přistoupíme na tradici satanských veršů, přináší to nevyhnutelně řadu velmi nepříjemných otázek: pokud Muhammad nedovedl rozlišit mezi tím, co mu do Koránu diktuje Bůh a co Satan a s klidem v duši tam psal obojí, jak může jakýkoli Muslim vědět, že v Koránu není “satanských veršů” daleko více? Třeba Súra 72, která zahrnuje úvahy Džinů, tzn. duchů? A jak víme, co vyškrtl již prorok a co až jeho následovníci? A hlavně – co když Muhammad zjistil, že je nějaký verš satanský, ale jeho dřívější posluchači a zapisovatelé se o tom nedověděli a v Koránu satanský verš zachovali? S takovou se dá nejen pochybovat úplně o všem, ale také to zpochybňovat!

Není tak divu, že nezanedbatelná část muslimů jakoukoli existenci “satanských veršů” vehementně popírá a množství z nich poměrně logicky popírá i existenci Násk jako doktríny o nahrazování dřívějšího novějším (která na přítomnost satanských veršů jaksi ukazuje), a to právě s odůvodněním, že takové teorie zpochybňují věrohodnost celého Koránu a tedy se jedná o rouhání. Proto také byla vyřčena Fatwa (náboženský výnos) k smrti nad bývalým muslimem Salmanem Rushdiem, který záležitost satanských veršů veřejně otevřel a široce medializoval.

Jenže tímto zpochybňováním dostává prozměnu trhliny důvěryhodnost ranných životopisců Muhammadových, zejména tedy Ibn Ishaqa: argumentuje se totiž, že “satanské verše” jsou toliko “pomluva křesťanských misionářů” v čele se Sirem Williamem Muirem a “většina Hadítů v Ibn Ishaqově životopisu Muhammadově je přinejmenším pochybná”, a al-Tabariho svědectví je pak smeteno se stolu poukazem na předmluvu jeho spisů, ve které autor proklamuje, že toliko zachytil to, co mu bylo řečeno a neručí za pravost zprávy (nejzábavnější je, že podle jinak uznávaných islámských autorit naopak jsou naopak hadísy o satanských verších věrohodné, neb splňují požadavky na počet svědků.)

To ale obratem znamená, že podle islámské tradice odmítající satanské verše jsou ranné prameny o Muhammadovi a jeho činech nespolehlivé a věřit se dá až zhruba o století starším spisům. Jenže o ono století později již dlouho docházelo k fragmentaci na různé proudy a učení, “účel světil prostředky” a dnešní islámští učenci ty tehdejší pilně obviňují z podvodů a překrucování pravého učení.

Proč je to důležité? Inu proto, že muslimové vykládají Islám nejen dle Koránu (který je toliko jako jediný považován za posvátný), nýbrž i podle hadís, každé s vlastním a zhsuta účelově zpochybňovaným hodnocením pravosti… A také ovšem činů Muhammadových, zachycených právě jeho životopisci. Takže již víme, že Korán sám se dá vykládat na celou řadu způsobů, hadísy se též různě zpochybňují, nu a teď máme zpochybněné i životopisy Muhammadovy, takže počet výkladů Islámu, které se dají odvrhnout jako podvodné hereze nebo naopak přijmout jako zneuznané pravé učení, roste téměř exponenciálně.

Nové anuluje staré? Jenže co je nové?

Podle množství muslimů ale doktrína Násk platí a chronologicky novější sůry skutečně přetěžují či anulují ty starší. Má to jediný háček: které sůry jsou ty novější?

Vodítko totiž chybí: pokusy uspořádat Korán chronologicky jsou všechny výrazně mladšího data, než Korán samotný, vycházejí z náznaků v Sunně, která ovšem, jak víme, také není zdaleka konsistentní ve všech svých verzích, a tudíž se dá s obecnou určitostí definovat jen šest obecných období, do kterých různé súry podle všeho spadají. Přitom je obecně známo, že chronologie v záhlaví sůr v redakci Koránu z roku 1924 je naprosto neplatná.

To není vše. Již redaktorům egyptského vydání Koránu z roku 1924, tj. první masově vydávané redakce Koránu, na které pamuje napříč sunnitským světem víceméně shoda, bylo otevřeně známo, že sůry z mekkánského období obsahují verše z období medínského, tzn. podstatně pozdějšího. Vysvětlením je, že Muhammadovy výroky nebyly zapisovány chronologicky, nýbrž tříděny tematicky: pokud Muhammad pronesl nové, dílčí zjevení o téma, které již bylo předtím rozebráno v nějaké stávající sůře, nové zjevení bylo s tím starým sloučeno, namísto aby bylo přidáno na chronologický konec zápisků. Jak praví tradice,

»Když mu bylo něco zjeveno, zavolal si ty, kdo mu psali, a řekl jim: Vložte tento verš do sůry v níž je zmíněno to a to!«

Tento poznatek pak potvrdila moderní jazyková věda. A arabisté, moderní islámští badatelé a jiní odborníci potvrdili ještě jeden zajímavý fakt: řada zejména kratších pasáží existovala zcela samostatně mimo všechny sůry a až po Muhammadově smrti byla do některé z nich zařazena, opět zhusta bez jakéhokoli chronologického klíče.

Nejenže tedy nikdo neví, která sůra následovala po které, ale dokonce ani není možné s jistotou určit, zda je konkrétní verš ve zřejmě pozdější sůře, o který jde, skutečně součástí nové a podle doktríny Násk přetěžující súry, nebo zda je podstatně starší a tudíž naopak potenciálně zneplatněný!

Rázem se tak otevírá ještě další prostor pro výkladové orgie. Zde je prozměnu významné vědět, že mnozí spolutvůrci exegeze (Tafsir) postupovali v této záležitosti reverzně: “nařízení, které platí nyní, musí být platné, takže sůra, která jej obsahuje, musí být novější.” To ale jako nutnou podmínku vyžaduje, aby byla aktuální tradice pravá a její zakladatelé znali a řídili se nejaktuálnějšími nařízeními Koránu; a různým odnožím Islámu stačí tuto výchozí podmínku zpochybnit, aby bylo možné vše postavit úplně jinak. Vizte například exegezi alkoholu Hatema Berrezouga.

Aby bylo jasné, nakolik velký prostor je zde pro volné nakládání s “Násk” – podle různých nauk o “Nask” bylo takto anulováno mezi 20 a 500 verši, přičemž mezi muslimskými učenci nejenže neexistuje žádná shoda na tom, které verše byly anulovány a které je nahradily, ale podle ‘Ikrimy

»I kdyby se všichni lidé a džinové spojili, nikdy by nedokázali uspořádat Korán chronologicky.«

Shoda tak nepanuje ani v tak základní a zásadní otázce, jako zda může Sunna anulovat Korán či nikoli! Třeba němečtí islámští učenci přitom tvrdí, že anulováno bylo právě a přesně 252 veršů, jenže jak vidno, to je pouze jeden z téměř nekonečné škály názorů na toto téma.

Jiní muslimové: žádný Násk není

Popsaný chaos však platí pro ty, kteří věří, že praktika Násk skutečně znamená to, že nové verše a sůry natvrdo anulují ty staršího data. S tím řada muslimů, opět včetně různých islámských učenců, nesouhlasí nebo to zpochybňuje.

Někde na pomezí mezi vyznavači a popírači Násk stojí český arabista, muslim a autor překladu Koránu nejpoužívanějšího českými muslimy, prof. Ivan Hrbek: ten soudí, že

»Je nesporné, že na počátku své činnosti Muhammad nepomýšlel na písemnou fixaci “zjevení”, nýbrž ponechával si je pouze v paměti, která však nebyla vždy spolehlivá, jak ukazuje verš 2:106, kde prorok sděluje, že za každý zapomenutý verš mu Bůh seslal podobný či ještě lepší.«

Verš, ze kterého jiní vyvozují doktrínu Násk, by se tak týkal veršů tak zapomenutých, že se vytratily z obecného povědomí a nikdy se do Koránu ani nedostaly. Na druhou stranu inkriminovaný verš 2:106 Hrbek překládá slovy “Kdykoli zrušíme verš nějaký či dáme ti na něj zapomenout”, což samo o sobě postrádá konsistenci.

Pak jsou zde ale muslimští učenci, kteří složitě a zarputile argumentují, že verš vůbec nemluví o nějakém nahrazování veršů. Argumentů, kterými svou nevíru v doktrínu Násk podpírají, je mnoho. Ještě jednou si přečtěte verš 2:106:

»Žádné z Našich zjevení nerušíme ani neuvedeme v zapomnění, ale nahradíme něčím lepším či podobným: nevěděli jste, že Bůh má moc nade všemi věcmi?«

V tomto bodě se vracíme k prvnímu dílu série: nejednoznačnosti překladu, To, co je překládáno různě jako Zjevení, slovo, verš, je slovo Ayah. To má čtyři možné významy, z nichž v každém je v někde v Koránu použito a stejného významu tudíž může nabývat i jinde: jsou to

  1. zázrak,
  2. exemplární příklad,
  3. znamení, či konečně
  4. verš Koránu

Zejména západní vykladači mají s konceptem Nask obecně velký problém, protože zcela otevřeně umožňuje “pouhým lidem předělávat božský Korán” zcela dle jejich libovůle. Proto někteří rovnou vyvozují, že se ve verši 2:106 muselo jednat o zázrak, nikoli verš.

Jiní jdou na věc historicky: dokládají, že celý koncept Nask byl vynalezen až za Kalifátu, vykladači Hadít, kteří se chtěli zbavit Kufánského kazatele vykládajícího Korán a tak se promptně vytasili s doktrínou Násk, popřípadě vznik doktríny Násk datují rovnou ke spiskům Ahmeda Al-Dinaryho, Muhammada Al-Asbahanyho, Hebata Bin Salamaha a Muhamada Al-Hazmy během 10-12. století A.D., kteří je transponovali do islámské exegeze (Tafsir) a založili si na psaní o nich dobrou živnost (pamatujete, jak jsem psal, že jakékoli nakládání s Koránem a islámským učením od smrti Muhammada je zpochybňitelné a islámskými učenci také zpochybňované?)

Ještě jiní muslimové pak mají prozměnu nepřekonatelný problém s tím, že by se Korán vůbec v průběhu času jakkoli měnil, protože pak by přeci nebyl božský; tvrdí tak, že verš 2:106 se týká židovské Tóry a křesťanského Nového zákona, a právě tato díla, “dřívější zjevení” od Boha, jsou nahrazena zjevením “lepším”, tzn. Koránem. To je ale minoritní výklad.

Závěr

Jak si tedy stojí tvrzení, že

»Novější, násilnické části Koránu přebíjí ty starší, mírumilovné«

?

Jak jsme mohli vidět, mezi muslimy a islámskými učenci není vůbec shoda na tom, zda takové tvrzení, ztělesněné v doktríně Násk, vůbec platí nebo je výmyslem pozdních učenců, špatným překladem, herezí či nepochopením dobového kontextu. I mezi těmi, kteří věří, že Násk platí a novější anuluje starší pak není naprosto žádná obecná shoda na tom, co je vlastně anulováno čím nebo ne.

Každý tedy může věřit v či naopak zpochybňovat platnost takřka jakéhokoli verše Koránu, zcela dle své libosti a pocitů o tom, co by mělo platit vzhledem k obecným premisám dané věroučné odnože. Stačí si vybrat vhodný pramen Sunny, tím si přeskládat chronologii sůr, díky tomu anulovat co je potřeba – a i věřící v “Násk” může s naprosto klidným svědomím pít víno a přitom být stále dobrým muslimem. Akorát musí chtít, studovat Korán samostatně či v jiné, než v saúdské tradici, a nesmí chodit či přímo podléhat nevhodnému náboženskému vůdci. A právě to je jedním z vysvětlení pro empirická pozorování muslimů, kteří se naprosto nechovají tak, jak by člověk čekal, a přitom se pořád za muslimy považují; viz např. damp z D-F:

»Rozhodně nejsem žádnej pravdoláskař a sluníčkář, ale jak jsem psal jinde – například v Libanonu je cca 60% obyvatelstva muslimská a od ostatních příslušníků jiných náboženství je nerozeznáte.
Ani vzhledem, ani chováním (ženský v minisukni, popíjející pivo, atd.)
«

V Libanonu je to velmi podpořeno hlavně tím, jakou odnož Islámu se tam povedlo nainstalovat Syřanům, ale o tom až zase jindy.

Můžeme tedy směle soudit, že tvrzení o novějších verších nahrazujících starší nakonec není ani platné, ani neplatné, podobně jako tvrzení typu “červená je lepší barva, než zelená”: jedná se o tvrzení arbitrární, ergo beze smyslu a nepatřící do jakékoli debaty. V praktické rovině je ale dobré vědět, že jakkoli na doktríně Násk naprosto není shoda ani napříč islámským světem, evropští muslimové zejména z řad konvertitů obecně doktrínu spíše odmítají a arabští spíše přijímají, a právě pro zmatky v chronologii mají různé radikální sekty takřka úplnou volnost zacházet s Násk tak, aby mohly své agrese, či naopak vemi uvolněné mravy, “podepřít Koránem”.

* * *

První dva díly série se snažily vyložit, jak neuvěřitelná výkladová volnost v Islámu panuje. Pevně platné není téměř nic, protože u všeho se dá zpochybnit překlad, výklad, pravost, zdroj, najít pozdější politikaření, korupce či snaha si vyrobit trafiku. Korán, Hadísy, životopis Muhammadův, nic není pevně dané.

Je celkem jasné, že běžný muslim nemá sebemenší šanci se v tom nějak pořádně orientovat. Projevuje se tak podobný jev, jako s euroatlantickým náboženstvím vysoké školy alias “Vědci říkali, že”: řada muslimů zejména mimoevropských nekriticky následuje muslimského duchovního, o kterém předpokládá, že má vzdělání, vhled do věci a patent na pravdu, a to leckdy vzdor názorových a výkladových veletočů o 180°. A řada evropských “kulturních muslimů”, kteří chodí do mešity jen v pátek “kvůli tradici” a zbytek týdne žije prakticky sekulárně, je vystavena emotivním, mobilizačním projevů různých mulláhů, šejků či imámů, které nesou své ovoce.

Právě muslimským duchovním a jejich moci se tak podíváme na zoubek příště.