Tak šel čas: 9 let covernetu

Aneb proč a jak cover byl a proč již není

U příležitosti definitivního uzavření "covernetu" a stažením se z debat na D-F (D-FENS má pravdu a tamní diskuse jsou nyní se všemi těmi trolly ztráta času) nastal čas na reflexi. Virtuální "cover" totiž letos (8/2015) oslavil deváté narozeniny, pro mne je zajímavé zavzpomínat, jak se posouvaly mé postoje, nu a někoho by třeba mohlo zajímat, proč se co dělo: od úplného začátku až do konce.

Uspěchané začátky

Takzvaný "covernet" byl vždy reakcionářský a reagující projekt. V roce 2006 začal improvizovaným a urychleným nahozením stránek v reakci na... Eufemisticky řečeno kreativní interpretaci pravdy ze strany aktivistů Jana "Fuck Capitalism" Tamáše, Komunistů a Greenpeace, kteří bojovali proti záměru tehdejší americké administrativy postavit v ČR radar jako součást systému strategické PRO. Nic proti, nemít rád americkou administrativu není nic neetického, ale používat pro dosažení svých cílů prokazatelné lži a doomsaying, aby se lépe mobilizovalo jinak flegmatické obyvatelstvo? Tak to by, soudruzi, nešlo.

Takže vznikl "covernet", tehdy ještě na freehostingu, a na něm několik článků, uvádějící lži našich milých levičáků ohledně technologie PRO a s ní spojených strategicko-bezpečnostních otázek na pravou míru. Zajímavé bylo, že kromě více či méně radikální levice vzbudily hodně zlé krve i na "vůbec ne nacistickém" serveru Zvedavec: pamatuji si, jak se tam někdo pohoršoval, že se jedná o dovednou demagogii založenou na "sugestivním systému otázek, na něž si autor vzápětí sám odpovídá". Někteří z tehdejších "protiradarových" aktivistů se tehdy pohoršovali, že ze všech jejich oponentů jsem nejnebezpečnější, a nejhustší z nich mi dokonce vyčítají, že "díky mně se drží u moci Kalousek" (sic!) a "mám dost viny za současný stav země", což je ovšem vysloveně kouzelné. Ale o tom více ke konci.

V reakci na to, jak tehdejší média adorovala islám přišly ještě dva (prachmizerné) překlady článků o tomto fenoménu: "Je občanská válka s islámem v roce 2025 nevyhnutelné", vycházející z pesimistické extrapolace evropské demografie, a zamyšlení z anglické readakce Reader's Digest nad nejlepším přístupem Západu k Íránu (ten článek dalece předběhl dobu).
Tím jsem za sebe "spláchl" nevyvážené tlaky v masmédiích a spokojeně se pár let věnoval vojenské technice:

Cover(net) se posouvá

Nešlo si ale nevšimnout, že se v ČR k moci dere stále více Mizerných Zakazovačů, kteří chtějí utahovat šrouby a svobody, ničit ekonomiku a podnikání a tak vůbec. Když míra naštvanosti překonala vrozenou lenost, naprogramoval jsem si primitivní RS a začal psát blog, abych se z toho vypsal – a 4 léta po založení "covera" jsem napsal svůj první (prachmizerný) článek na webzin D-FENS. Tam jsem nalezl vynikající komunitu podobně smýšlejících individualistů, reakcionářů a inteligentních, racionálně uvažujících lidí, schopných neuvěřitelné míry abstrakce, s velkým rozhledem a hlavně kultivovaně debatujících. Začal jsem tam pravidelně posílat své nejlepší články – které mezitím tady dostaly svou vlastní sekci, oddělenou od "blagu" – a postupně se v jejich úrovni zlepšoval.

Mezitím naznaly úpravy i tyto stránky: původní webdesign byl dělaný tak "chytře", že propočítával šířku textu jako šířku monitoru minus šířku pevně dané navigace, což bylo sice pěkné v době, kdy lidé přecházeli z rozlišení 800x600 na 1024x768, avšak již nikoli v éře širokoúhlých obrazovek. Když si mi tak mailem jeden z mých čtenářů postěžoval, že mé články jsou sice skvělé, ale stránky, na nichž se nachází jsou tak nepoužitelné, že mé texty čte v módu "zobrazit zdrojový kód", pochopil jsem, že je opět potřeba překonat lenost. Začal jsem si hrát a původně "provizorní" design z roku 2012 nakonec zůstal dva roky:

Přitom jsem se mentálně stále více zabetonovával ve "vyvažovacím" postoji "k hlasitě znějícímu A je nutno dodat i B", který jsem svým oblíbeným obrázkem "Pravda uprostřed" ilustroval tak často, že z toho některým kamarádům cákaly nervy:

Z tohoto postoje samozřejmě "šíleli" vyhroceně, bipolárně vidící jedinci na obou stranách, pro které jsem drzým aktem psaní "nehodících se" informací automaticky spadl do kategorie "nepřítel" – a tak jsem byl označován zároveň za "USA-fila" a "amerikanofoba"; zároveň rusofila a rusofoba; zároveň hnusného konzervativního etatistu a bezpáteřního liberála; a tak dále. Inu, jak jsem říkal: reakcionář. Absurdita této schizofrenní pozice mne docela bavila.

Nastal rok 2013, který se měl stát počátkem zlomu. Mé v tuto dobu osmileté samostudium totalitních režimů pozměnilo směr od tupé mechaniky moci k sociální dynamice – a střípky informací, které jsem za léta načetl, najednou začaly zapadat do sebe. Sepsal jsem svůj nejvýznamnější článek – Poznáte, že žijete v totalitě?, vydaný na D-FENSu jako dvoudílný k 80. výročí konce Výmarské republiky a vzestupu Hitlera. Ve článku jsem varoval, že totality nastupují postupně, krůček po krůčku, jestliže jim přeje společenská situace – a stále bolestněji si uvědomoval, že naše aktuální společenská situace se stále více podobá té, která přeje nástupu totalit a tyranií.

Zlomový rok 2013

V roce 2013 ale začaly odvíjet události, které zcela změnily atmosféru v zemii: v prvé řadě začal proces, který vnímám jako "černobílé zmagoření" českého národa. V historicky první přímé prezidentské volbě se střetli Zeman se Schwarzenbergem – a jejich mediální souboj zmobilizoval miliony lidí k černobílému vidění světa, kdy pociťovali a projevovali neuvěřitelnou míru zášti ke všem, kteří nebyli "v jejich táboře": od fanatických zastánců Zemana, kteří mlátili naivní pro-Schwarzenbergovské studenty, až po mého padesátiletého kolegu, který v kuchyňce hystericky řval z hloubi duše jak "I hate them, I hate them, I hate them" o zemanovských odpůrcích svého milovaného "knížete", až se zalykal. A protože jsem nebyl příznivcem ani jednoho z kandidátů, absurditu celé situace a její "Losno-Mažnákovský" charakter jsem vnímal o to citlivěji.

Doufal jsem, že se Češi zase uklidní – ale když v roce 2014 propukl nejprve "EuroMajdan" a pak hybridní konflikt na Ukrajině, který pohltil i (ale nejen) vojenskohistorický portál Palba, který jsem tehdy spoluspravoval, se zármutkem jsem sledoval, že se "černobílé magoření" nejen opakuje, ale dokonce zhoršuje. Opět to byla "náboženská debata", v níž byly obě strany svatosvatě přesvědčeny o svém monopolu na pravdu, dobrotě své vyvolené strany a absolutní mravní zkaženosti svých oponentů. Pravda mohla jít k čertu a aby se udržela "stranická linie", obě strany se uchylovaly k naprosto absurdním konstrukcím a proklamacím. Ale fanatické nepřátelství k "opačnému táboru", vzniklé za prezidentských voleb, ještě eskalovalo: nesouhlasící začali být označováni za "zrádce národa" a jiné nekalé živly, na které se "vaří voda" atd. A jak jsem zdokumentoval z vývoje na Ukrajině, právě blábolením o tom, že kdokoli není s námi je zrádce Naroda historicky vzato začínají masakry, vraždění a občanské války.

Předělal jsem ještě stránky do kontrastnějších barev:

Ale na sklonku roku jsem se už na zimní dovolené v samotě hor rozhodl, že diskutovat s fanatiky nemám zapotřebí: že pokud v "náboženských debách" účastníci prohlásí úplně cokoli jen aby nemuseli změnit názor pod tíhou faktů, je ztráta času jim ta fakta vyhledávat a dokladovat; a že jsem na internetu strávil až moc času a měl bych "Get a life, man".

Konec, restart, druhý konec

To jsem ovšem ještě netušil, co přinese rok 2015. Nejprve právě takovou proměnu politické scény v ČR, před jakou jsem pár let předtím v článcích a debatách varoval: "mluviti do dubu"; tu máš lekci pokory jestliže sis myslel, že tvé články mohou něco změnit, troubo. Ale tato deziluze mi velmi prospěla.

Posléze ošklivou reminiscenci na určité události z 50. let, na jejichž vyznění jsem díky svým studiím přecitlivělý: to se kyvadlo nejistoty přehouplo k preventivnímu uzavření, předělání a "zaarchivování" webu tak, jak jej vidíte teď s tím, že dál se uvidí, jak to dopadne. Jenže tím to neskončilo: reminiscence z 50. let sice z mé strany dost možná byla přecitlivělou, jenže než jsem si to stihl ověřit, rozjela se sociální dynamika úplně jinak a z úplně nečekaného směru.

Spojením dvou mužů došlo k raketovému vzestupu konceptu "(pseudo)pravicového populismu", vypracovaného předtím jedním dosti schopným, leč utilitaristicky uvažujícím sociologem, který vycítil unikátní politickou šanci uvést svůj koncept do praxe skrze politikum, které mu nemohl "ukrást" nikdo jiný. Nejednalo se jen o veleúspěšnou hru podle rovnice "Fear-Solution", ale zároveň i o propojení se specifickými sociálními skupinami a pragmatickým hraním na určitou sadu postojů a hodnot. Výkřiky, které znám ze svých knih o totalitě a jejichž účinky jsme mohli pozorovat v přímém přenosu z Ukrajiny, začaly opět znít hlasitěji – a stávat se ještě tvrdšími a bezostyšnějšími. "Černobílé magoření" dosáhlo se šibenicemi v průvodu na Václaváku bezprecedentního vrcholu. A to se mi hrubě nelíbilo, protože já v téhle zemi žiji a nehodlám se nechat zatáhnout do žádné mizerné občanské války nebo Jakobínské revoluce požírající (zdaleka nejen) své děti.

Krom toho jsem v rámci svých studií totalitních režimů a vojenství věděl i leccos o islámu, takže mne vysloveně uráželo, jaké vysloveně stupidní lži a polopravdy šíří oba nesmiřitelné tábory, pro-islámský i, jejich vlastními slovy, "islamobijecký". A tak jsem se rozhodl, že ačkoli jsem už chtěl s "coverováním" skončit a ačkoli islám z mnoha dobrých důvodů hrubě nemám rád, ještě více nesnáším lži – a začal psát sérii "O islámu nestranně", abych předal inteligentním lidem vědomosti, které jsem nashromáždil a oni si udělali vlastní obrázek o islámu na základě faktů, nikoli účelových sdělení – a tím, že zapnou mozek namísto emocí nebudou tak náchylní k volání po totalitních řešeních.

Kromě nadšených reakcí od lidí, kteří vnímali totéž co já – tzn. že jim ohledně islámu nikdo nechce říci celou pravdu a každý se je snaží jen manipulovat selektivně vybranými střípky – se ale začala vzmáhat stále tvrdší emo-kritika ze strany "populistického tábora". Nikdo z nich mi sice nebyl s to vytknout cokoli fakticky nesprávného – ač to slibovali –, ale o to více "Likvidačních Nálepek" se mi na veřejnosti i v soukromí snažili dávat.

A jako se mi v roce 2013 propojily vědomosti o dynamice totalitních režimů a ukázaly mi úplně nový náhled, v roce 2015 se mi takto propojily vědomosti o dynamice společností a sociálním násilí davů. Článek "PR manipulace" byla jen ochutnávka toho, co mělo přijít: hlavní část přinesly články o dynamice koheze sociálních skupin – neboli vzniku a dynamice států a nacionalismu –, o psychologii války a dělení My-Oni, a konečně nikdy nedokončený článek o ohromné síle "likvidačních nálepek", které jsou v určitých dobách schopny zabíjet jen proto, že vám je někdo přiřkl.

Tohle už není hra

Posléze mi bylo řečeno pár věcí, které společně s tím, co jsem se mohl dočíst jinde hovořily poměrně jasnou řečí. Jsou zde subjekty, které něco chtějí, subjekty, které chtějí pravý opak a svou kampaň oba postavily na bipolárním "buď jsi s námi, nebo musíš být proti nám!" Proto ani jeden z nich nestojí o někoho, kdo by jim do jejich vyhrocené, ostře polarizované "války" o mediální a politický vliv přinášel třetí pohled, říkal, že "nemusím být ani s jedním z vás" a tím jim šlapal po bábovičkách. A některé subjekty o takový třetí pohled nestojí velmi aktivně, chápete-li, co tím myslím, a poměrně jasně dávají najevo, jak by také mohli skončit ti, kteří si s takovým přinášením třetího pohledu nedají pokoj.

Některé věci mi dochází rychle, jiné pomaleji, leč pochopil jsem záhy. Jsem člověk, se kterým se dá rozumně domluvit. A když jsem pak skrze zmínku v geostrategické prognóze pochopil ještě to, že se zde nejedná v prvé řadě o totalitu, nýbrž o Urbanizaci, jaká probíhá i jinde ve světě, a vládu davů – a tudíž zde nejsem vázán žádnou etickou povinností – bylo jasno.

Tohle není můj boj. Mně to může být jedno. Mé články, vzdor zveličování paranoiků, černobíle vidících magorů a těch, kteří je agitují, nemají praktický vliv na to, koho masy volí nebo následují – a já ani trošku nestojím o divné, trošku úchylně oddané nepřátele, kteří se ještě po letech vynořují s neztenčenou záští a perverzně nafouknutou představou o tom, co že prý mé článečky s pár tisíci přečteními měly napáchat vůči celé desetimilionové České Republice.

Mám svých starostí dost na to, abych se ještě zabýval černobílými magory a žrouty nálepek. Takže jsem se nakonec zařídil podle svých vlastních rad. Žádné další články od covera nebudou, islám mne nezajímá, sbohem.

Dejte mi pokoj a netahejte mne do svých válek, davové hysterie a politiky. Mne vždy zajímala jen debata o kontroverzních tématech, které někdo prezentuje příliš zjednodušeně či demagogicky a mne bavilo se vrtat v té komplexitě, ukazovat ten protipól "B" k jinými hlasitě tlačenému "A" a zprostředkovávat jej jiným, sobě podobným.

Jenže tento postoj se v tom zvláštním, černobílém a vystrašeném světě po roce 2013 již moc nenosí… A "cover" mizí spolu s ním jakožto relikt včerejška.