Licence Creative Commons

2025: Zee open šmírciety (povídka o transparentní společnosti)

10. 04. 2013
Čína chce vyrábět "google brýle", které budou nejen sledovat svět kolem sebe, ale rovnou rozpoznávat obličeje kolemjdoucích. Rusové dělají totéž se smartphony.
Facebook již oznámil, že na Google brýle vyvine aplikaci s rozpoznáváním obličejů v reálném čase.
Severoevropská firma zase vyslyšela volání facebookové generace a prodává kameru velkou 3,6 x 3,6cm, která každých 30 vteřin vyfotí, co je před jejím nositelem.
Facebook dál pilně taguje a nadcházející generace degenerovaných dětí od útlého věku fotí vše, co se hne a uploaduje to a taguje na FB (přičemž tagování se samozřejmě nedá účinně bránit).

Vypadá to, že pokud celou situaci nezachrání Cory Doctorow se svým Little Brother (v knihovně či ebook zdarma) a vysvětlováním, že soukromí je důležité a proč, ulice budou zaplaveny bandou vypatlaných, orwellovských šmíráků, kteří budou šmírovat a nahrávat na web všechny a všechno.

Toto je

Chmurná vize technologické společnosti

Cover svižným krokem přicházel ke klubovně debatního kroužku. Před dveřmi již postávalo a debatovalo pár jeho známých; smekl tedy klobouk: "pěkný večer vespolek". Téma vypadalo zajímavě a jedna z diskutujících se na něj obrátila, aby zjistila další názor do pranice. Cover pootevřel ústa, leč než stačil odpovědět, zaregistroval něco u jejího krku. Uvolněnou tváří přeletěl záchvěv znechucení a slova nikdy neopustila hlasivky. Namísto toho cover protektivně zvedl loket před sebe, simultánně se natáčel bokem a druhou rukou si stahoval krempu klobouku do čela. "Musíš na mně mířit tím nahrávadlem?" Zavrčel. "Jakým... ach ták, ty myslíš mou Memoto-video-blogovací kamerku? Ale to je jen abych měla zachycené vzpomínky na všechno, co dělám a lidi, které jsem potkala", usmála se dotyčná.
"To je všechno moc pěkné, ale napadlo tě, že si někdo třeba nemusí přát, aby byl nahráván bez svého souhlasu?"
"Hele, to je blbost. Žijeme v nové době, lidi všechno sdílí, soukromí je zastaralý koncept, prostě si na to zvykni a..." To už ale slečna mluvila k coverůvým zádům.
"Sbohem", smekl cover na rozloučenou namísto "na shledanou", indikujíc tak, že na tomto světě již setkání s takovýmito jedinci nemíní znova vyhledávat.

Další weekend seděl cover na "letním sídle" (elegantní název pro přítulnou chalupu) jednoho ze svých přátel a užíval si čaje, křesla a dobré společnosti. "Je fajn, že jsou na světě ještě takovéto ostrůvky svobody a soukromí, kde člověka nikdo neěšmíruje. Víš co? Poslední dobou si říkám, že už toho mám plné zuby. Požádal jsem šéfa, jestli by mi neumožnil pracovat v noci. Zařídíme to neoficiálně, aby firma nemusela platit přesčasy a nebuzeroval ji přitom úřad práce -- ten zločinný plán Petra Kužela na šmírování pracovní doby státními pípačkami naštěstí neprošel, takže si neloguji příchody a nebude to problém."

Měsíc se s měsícem sešel a cover nakupoval pár potravin. Byly dvě hodiny ráno, ulice mimo centrum již byly prosty všech frikulínů s jejich facebookovými nahrávátky a v marketu nakupovalo pouze pár živnostníků a ospalců. Cover zaplatil a pochodoval k východu, když tu se na něj vrhli dva příslušníci ochranky. "Haló, vy tam. Zvedněte si ten klobouk."
Cover nereagoval. Jednak není žádný "hej ty tam" a jednak nemá nikdo sebemenší nárok mu mluvit do toho, co má nebo nemá dělat se svým oblečením. Zvláště poté, co zaplatil.
"Tys neslyšel? Zvedni si ten klobouk, nebo..."
To už se ignorovat nedalo. Cover zvedl hlavu. "Nebo co -- nebo nebezpečné vyhrožování podle §353 trestního zákonníku? Nebo omezování osobní svobody podle §171 tr.z.? Tak to byste měli za tři roky nepodmíněně. Cover se sebevědomně šklebil -- to zabíralo nejlépe."
"Vy jste právník"? Ochranka byla rázem o dva řády uctivější.
"A to je konzultace? Účtuji za každou započatou hodinu", rozšířil cover úšklebek. Nebude přeci lhát -- ale lidé mají pozoruhodnou schopnost si domýšlet nevyřčené po svém.
Ochranka nejistě přešlápla. Byl čas to skončit.
"Podívejte, pánové. Své jsem zaplatil. Nepípám. Žádný zákon neupravuje nošení klobouku. Takže pokud nemáte důvodné podezření -- jakože nemáte a mít nemůžete, nemáte nárok a pokud se mne byť jen dotknete, skončí to žalobou, která pro vás nedopadne dobře. Takže nechte můj klobouk mým kloboukem a buďte rádi, že protentokrát nebudu řešit s vašimi nadřízenými, že agresivně otravujete platící zákazníky."
Diplomacie slavila další úspěch. Šmíráci s averzí ke kloboukům se stáhli.

Cestou domů cover přemýšlel. Ne že by se to nedalo ustát, ale ty ataky a pozornost všehochuti vlezlých "uvědomnělých občanů", na které samotný fakt, že někdo nebyl "průsvitný" působil jako rudý hadr na býka, byly už vyčerpávající. Ochranka, dožadující se zvednutí klobouku, aby byl cover vidět na kamerách, byla totiž jen posledním z dlouhé řady takových prudičů. Byl čas popojít zase o kus dál.

V práci to bylo těžké, ale zadařilo se. Cover teď bydlel v malém domku v zapadlé vesnici v chudším kraji. Až na mírnou samotu -- polovina přátel zůstala v Praze -- to nebylo tak zlé. Koneckonců, co potřebuje člověk k životu, než svobodu, kus žvance, nějaký komunikační kanál k přátelům, střechu nad hlavou, knížky, křeslo, čaj a sbírku oblíbených předmětů a zbraní? Přátelé se navíc dají navštívit v soukromí jejich domovů, takže "all green".
Cover teď měl poloviční úvazek: dopoledne pracoval jako obraběč kovů v místní dílně a odpoledne měl IT home office. Vesnice byla zaostalá, nejbližší BTS ani nebyla 3G-capable, vrcholem TelCo bylo nejpomalejší ADSL a vesničané byli vesměs usedlí lidé, přičemž klepny zde, zdálo se, vymřely: prozatím byl tedy od šmíráků klid.

V této oáze vydržel klid krásných 10 let. Cover úplně přestal číst technologické zprávy ze světa TelCo, protože to bylo jen k otravě. Návštěvy facebookově integrovaných měst, plných "průhledných" technologických frikulínů, byly utrpením, ale naštěstí šly s rozvojem technologií ruku v ruce i dovozy všeho možného do P.O.boxů na místní poštu a platby v anonymních e-měnách, takže to šlo.
A pak přišel ten den. Cover zrovna zaléval trošku seschlé stromečky na předzahrádce, když okolo proběhla omladina jednoho ze sousedů a nadšeně na celé kolo křičela, že ve vesnici je konečně signál 4G sítě a k paušálu jsou za korunu hned dvě google kamerobrýle.
Zachmuřený cover začal shánět číslo na realitního agenta. Další fáze: tundra/tajga.


Optimistická varianta

Ale to je jen černý scénář. Lidská inovativnost -- pakliže ji nesváže zákon a byrokratičtí milovníci šmírování, regulací a všemocného Vnitra -- má protiodpověď. Proti brýlím -- brýle.
Profesor Isao Echizen z Tokijského Technického Institutu zaměřil svou pozornost na aktivní rušení CCD čipů šmírovacích kamer LEDkami v near-IR spektru. Tam totiž pracovní spektrum čipů foťáků a kamerek přesahuje, takže zatímco lidi nic nevidí, CCD čipy utřou. (Samozřejmě stačí dát na ně filtr a brýle mají smůlu, ale chvíli by to fungovat mohlo...)
New Yorský umělec Adam Harvey prozměnu vyvinul metody, jak zmást rozpoznávání obličejů líčením a k odstartování veřejné diskuse navrhl řadu oblečení, využívající kovových fólií k maskování před termokamerami na orwellovských dronech a s kapsami, které odstíní signál mobilů a tedy znemožní jejich zaměřování (což je celkem na nic, protože na odstíněný mobil se vám nikdo nedovolá a pokud si jej máte dávat do kapsy a zase z ní v závislosti na tom, jak chcete být zaměřováni, rovnou jej můžete vypnout).
Namísto série útěků se tak dá jít i po linii technologické "studené války", tzn. zaměřování-rušení-proti-rušení-proti-proti-rušení atd. (radar -> ECM -> ECCM etc.)




Vzkaz autoru

Na článek můžete reagovat použitím následujícího formuláře.
Váš komentář:

Váš e-mail (očekáváte-li reakci z mé strany):

Níže prosím opište dvě zdeformovaná slova z obrázku do rámečku pod nimi.
Jedná se o ochranu proti zasílání spamu, protože počítačoví roboti ona slova nedokáží rozluštit. Pokud je nedokážete rozluštit ani vy, kliknutím na ikonku reproduktoru se vám přehrají.