Licence Creative Commons

Marauderové peripetie se šťastným koncem

17. 10. 2011

Již před pár lety jsem se krátce zaobíral myšlenkou na koupi větrovky - to jest, vzduchovky, poháněné namísto pružinou kartuší se stlačeným vzduchem. Tehdy jsem měl v hledáčku CZ200, prodávanou okolo 9000 Kč, a vzhledem i parametry podstatně lepší Air Arms 410, tehdy za nějakých 12 000.

Leč peněženka tomu nebyla nakloněna - na větrovku samotnou by se i peníze našly, ovšem pumpa v řádu 5000 či vzduchotechnika za cca. 3000 a následné doplňování byly dostatečně demotivující, abych své chutě na střelbu do plechovek a terčů odbyl Slavií 631 s provozními náklady v řádu korun.

Člověk je ale tvor nespokojený, a tak ke Slavii brzy přibyl puškohled 4x32 s nálepkou CZUB.
V téže době jsem u JJe přičuchl k větrovkám - a když jsem s ním a vypůjčenou CZ200 později prošel jednu soutěž "České sklopky" v Milovicích, už bylo jasno: vzduchovka nestačí, bude se pořizovat větrovka. A nějaká pěkná, ne CZ200, která je přeci jen maličká, až skoro připomíná pušku pro dorost. [Pokud je libo, přeskočte omáčku a přejděte přímo na popis Maraudera .177]

Hledání té pravé větrovky a obavy s Marauderem

Zadání tedy znělo: dlouhá hlaveň, dlouhá pažba, samozřejmě opakovací systém a nabíjecí systém a'lá Mauser, tj. kličkou; přesnost pak musela být srovnatelná s nebo lepší, než u CZ200. Nu a celá záležitost - tj. větrovka, vzduchotechnika se vším všudy a nějaký puškohled - se musí vejít do 20 000.
První kroky ve světe internetu se logicky nesly k Air Arms a jejich modelu 410, na který jsem pokukoval již před lety. Jenže co to? AA410 se teď prodávají za bratru 17000. A to by nešlo, takže jsem se - bručíce si pod vousy něco o inflaci - vydal najít alternativu do 15 000.
JJ mi vyjmenoval pár rodin větrovek, jenže všechny z nich byly buď moc drahé (Weihrauch, Steyr), nebo moc ošklivé. Už ani nevím jak, ale dostal jsem se k firmě Evanix. Ta mne svým modelem Rainstorm celkem nadchla, ale nadšení velice rychle vyprchalo poté, co jsem si přečetl negativní ohlasy na kvalitu dílenského zpracování a přesnosti, vznášené na forum.gunshop.cz: skoro to tam vypadalo, že má člověk kus od kusu dostat buď přesnou pušku, nebo šílený zmetek. A reklamace přesnosti bývají zjevně problémové...

Pootočil jsem pár stránek fóra a opět ani nevím jak - snad něčím názorem v threadu Evanixů - jsem se dostal k americké Benjamin Marauder. Hodil jsem pušku do googlu a byla to láska na první pohled: pažba dlouhá tak, že se dá držet pořádně vepředu a pořád ruka nevráží do bipodu; masivní konstrukce, dvojitá hlaveň, už z výroby provedená za účelem minimalizace hluku (který byl u pružinové Slavie leckdy trošku problém)... I začetl jsem se do fóra.
Záhy jsem si prošel něčím podobným, jako u Evanixu: pár nadšených ohlasů, vč. pochvalných poznámek o konstrukci, a pár děsivých zkušeností. Jenže Marauder je Marauder, takže jsem četl, bádal a ptal se - na gunshopu i oficiálním fóru Marauderu - a bylo mi odpovězeno. Katastrofická přesnost se vyskytovala u prvních výrobních sérií modelu v ráži .22 a byla způsobena moc úzkým výletovým otvorem hlavně, resp. moderátoru; pozdější série tím netrpěly, výrobce neměl problém zaslat náhradní komponenty a i kdyby, celá záležitost se dala opravit soustruhem během pár minut. OK, takže nic není ztraceno. V průběhu tohoto bádání se mi Marauder zalíbil ještě více: konstrukce je bytelná, prý až předimenzovaná; Američani to vzali "z gruntu" a udělali rovnou dvoupalivovou konstrukci; mechanismus je americky jednoduchý a bytelný, žádné složité serepetičky jako na Air Arms; a úplně vše se dá nastavit pár imbusy, žádné stupidní Evropské snahy uživatele udržet venku (ne že bych se v pušce mínil vrtat, ale princip je princip).
S tím se ovšem nesl i problém: málokdo se spokojí s továrními 16J úsťové energie - a Marauder, který Američané postavili na lov veverek, zajíců a podobných zahradních škůdců, si kupují v ráži .22, nastavují vyšší energie (zákon to teoreticky umožňuje, protože zbraně na vzduchovou kartuši jsou vedené zvlášť ode všech ostatních kategorie D) a používají ho - překvapivě - k odstřelu drobných škůdců, jako krys a vzdušných klovačů izolace na domech a zahradních plodin.

Kdežto já jsem chtěl 16J (proč se hádat s byrokraty - a co více, disciplína HFT, na kterou jsem větrovku chtěl pořídit, 16J explicitně vyžaduje). Z 16J úsťové energie samozřejmě vycházelo, že se mi více hodí ráže .177 (protože když je stejná energie, těžší diabolka větší ráže logicky létá pomaleji a tudíž rychleji a více klesá).
Od své volby jsem byl nicméně zrazován: diskutující AntonCechov se vyjádřil, že z Marauderů, které mu prošly rukama, byly .177 zhruba 3x méně přesné, než .22; že prý mají předimenzovanou bicí pružinu kladívka - a vůbec. Což by na terčovou střelbu přirozeně byla katastrofa. Nicméně slovo dalo slovo, já jsem bádal dál a zrálo ve mne rozhodnutí Maraudera koupit v ráži .177 a přinejhorším - pokud by přesnost skutečně byla tak katastrofální - jej zkusit vrátit v praktické 14-denní lhůtě pro nákup z webshopu podle občanského zákoníku.

JJ totiž pořádal další střelecký den, takže jsem si řekl, že koupím variantu v ráži .177, přivezu to tam, nastřelím a rovnou zjistíme, zda je to katastrofa, nebo ok. Tím se záležitost redukovala na volbu webshopu - a když jsem za pět minut dvanáct (res. za 4 dny pátek) začal celou záležitost řešit, pazba.cz by to nestihla dodat (ale vyměnili jsme si pár zajímavých mailů, ze kterých mimochodem vyplynulo, že od nich variantu .177 ještě nikdo nekoupil), čímž se výběr redukoval na JSGtrade. Modlitba, abych dostal nejlepší možný kousek - a objednávka putovala UTPčky k cíli.

Úterý objednávka, středa balení a odeslání - a ve čtvrtek okolo poledne mi volá pošťačka, že je před budovou. Ech, ale já ještě nemám vybrané peníze, myslel jsem, že za voláte dříve... No tak zatím roznese balíky a já ať si pospíším a za pět minut jsem připraven. Letím tedy k bankomatu - a zrovna tam leze kravaťák. Takže poklus k dalšímu, vyberu peníze, bankomat mi velice vstřícně namísto tří pětitisícovek vyplivne patnáct tisícovek - děkuji pěkně; odcházím - a tu koukám, na zemi před bankomatem je peněženka.
No mám já tohle zapotřebí? Vždyť spěchám! Ale tak jsem prošel dovnitř pobočky banky, narval se k přepážce a informoval pána, co tam leží na zemi. Ať prý ji přinesu. Tož jdu k bankomatu, zvednu peněženku a jak ji nesu dovnitř, nějaká mezitím přiběhnuvší paní volá, že je její. Chmm. V těhle záležitostech se nevyznám a nemíním se s tím patlat nebo dělat chyby, tak jí naznačuji, že peněženka putuje k bankovní ouřednici a s tou ať si to vyřídí. Dobrý, nic po mně nechtějí, letím zpět k dodávce pošty, přebírám krabici tak 140x20x20cm a šťastně se vracím na pracovisko. Kolegové jsou dokonce na obědě, takže nikdo nemá hloupé řeči - díky, Bože -, krabice prozatím putuje pod stůl a večer si doma rozbaluji dárek.
Od pohledu krása; kartuše ja natlakovaná na nějakých 1000 psi, aby držely ventily; americký manuál s obligátní ilustrací veverky popisuje snad úplně všechno a dává odkaz na web Crossmanů (vlastník benjamina), že jsou tam ilustrační videa. Jelikož je o pár cm kratší, Marauder krásně pasuje do pouzdra na Slavii 631 a další den se mnou putuje do Nového Města nad Metují, kde jsem přespával u starého kamaráda (pastora) a další den plánoval JJův střelecký den.

Cesta na střelecký den

Cesta do NMnM je zážitek sám pro sebe. Zvolil jsem tentokráte autobus, čímž jsem oproti vlaku sice ušetřil stokorunu, ale to bylo bohatě kompenzováno jinými radostmi hromadné dopravy. Taška s oblečením putovala do zavazadlového prostoru autobusu, kdežto pouzdro s Marauderem a taška přes rameno s elektronikou a nezbytnostmi šly i se mnou do autobusu. Maje elektronickou jízdenku s místenkou, nijak jsem se netlačil do fronty, která okamžitě vznikla k nástupním dveřím: jízdné se očividně pořizuje hybridně, takže někteří si jízdenky přinesou, zatímco jiní je kupují na místě. Což má zajímavý sekundární efekt: cestujících je poněkud více, než sedaček. A jelikož jsem nastupoval jako jeden z posledních, zůstal jsem stát v přední části busu. První překvapení. Krotce jsem se zeptal takéstojící spolucestující, zda ono vyznačení místa na e-jízdence neznamená místenku; odpovědí mi bylo, že asi ano. Pohled na přecpanou uličku mne poněkud odradil od snahy se procpat na opačný konec autobusu s kloboukem, taškou a poněkud neforemným pouzdrem na zbraň, překážejícím z ramene - asertivita očividně není mou silnou stránkou -, ale jiná spolucestující měla asertivity za dva a vyslechnuvše konverzaci mne halasně ujistila, že to místenka je, a ať si své právoplatné místo zaberu. Druhý šok přišel po Hradci Králové, tj. první zastávce.
Autobus začal stavět na kdejakém rohu, vždy ovšem na takových dvacet vteřin. A stanice hlášeny nebyly. Překvapení!
Jelikož jsme už v Praze nabrali zpoždění, nemohl jsem spoléhat ani na avizovaný čas příjezdu a místo toho se nejprve zoufale snažil rozeznat cedule začátků obcí daleko před předním sklem, jen abych se posléze "chytnul" a mohl si otevřít mapu v mobilu (GPS-disabled - úmyslně). Díky Bohu, že ten mobil mám - jinak bych přejel. Na každý pád jsem zpočátku poněkud nervózně, s postupem času jistěji sledoval trasu autobusu na mapě a díky tomu se již v Novém Městě odebral do přední části autobusu, díky čemuž se mi povedlo nejen vystoupit na správném místě, ale dokonce zachránit i tašku ze zavazadlového prostoru. Takto zkompletován jsem dorazil ke kamarádovi, pokecal a přespal. Mimochodem, CZ200 je oproti Marauderu skutečně drobek.

A jak to střílí?

Další den kamarád oproti plánu odjel na motorce, díky čemuž mi připadlo se na Střelecký Den dopravit jeho Renaultem Scénic. Na poněkud vyšinutý průběh točivé křivky motoru (zahrabe a chcípne) jsem byl připraven, takže se to celkem dalo; pokus vyhnout se v Náchodě dopravní zácpě ale skončil v jednosměrkami a pěšími zónami zaslepeném centru města, takže jsem dorazil až okolo jedenácté a to zrovna včas, abych mohl na střelecký den následovat Roota a pár dalších.
Po vřelém přivítání ("Hele, to je ten, co si koupil Maraudera ve čtyriapůlce!") se mi povedlo doplnit kartuši, namontovat vypůjčenou optiku (fixní 12x52 Nikko Stirling, moc pěkné) a po zastřelení Stalkerem z gunfóra (dík) dal prvních pár testovacích ran.

Jedním slovem - paráda.
Hrozivé historky AntonČechova se Marauderu .177 netýkaly - nebo přinejmenším ne mého kousku: out-of-the-box Marauder na 30m sklopil sklopku-Krtka každou ranou, pakliže jsem neudělal chybu při střelbě. To jest, na 30m šla každá rána od 3000 do 2000 psi do killzóny 3 nebo 4cm v průměru. Prostě paráda, s tím se bude HFT střílet jedna báseň.
AntonČechov se ale mýlil i v jiném aspektu, a to sice volbě diabolek. Crossman Premier Marauderu .177 vysloveně nechutná - střílí s nimi úplně šejdrem; pěkných výsledků dosahuje jen s JSB Exact.
Mého dřevo-ocelového miláčka pak vyzkoušeli i Tobi a Stalker, přičemž oba zbraň hodnotili kladně:



Ale nejčastějším hostem u spouště Bejnamina se stalo dítko Tomáš od jednoho návštěvníka skrze DFENS:

Skrze kterého také vyšly na světlo jisté komplikace. Marauder má sice americky bytelnou a jednoduchou konstrukci, ale k tomu i libůstky typu "this is not a bug, it's a feature".
První zákeřnost čeká už při nabíjení rotačního zásobníčku na diaboly, který funguje tak, že jím vnitřní pružina pootočí vždy, když nabíjecí trn přestane jistit bubínek zásobníčku proti pohybu. Krytkou zásobníku se musí jít po směru hodinových ručiček, zajistit diabolkou a pak se může točit zpět a dobít ostatní "komory". Fór je v tom, že Tomáš otáčel krytkou zpravidla opačný směrem, čímž bylo celé úsilí vniveč a musel jsem to napravovat.
Druhé úskalí, s prvním přímo spojené, spočívá v nabíjecí klice. Ta se vytahuje proti odporu bicí pružiny, takže to nejde tak snadno, jako u CZ200 - i já si pro lehké přebití pomáham palcem. Jelikož ale pružina pořádně zabírá až po vytažení nabíjecího trnu ze zásobníčku, neznalý uživatel nabije diabolu, nenatáhne pružinu, podiví se, natáhne pružinu znova a pořádně - a tím nabije druhou diabolu najednou. Oops.
Pro děcka je tady Marauder zbraň spíše nevhodná - velký, relativně těžší a poněkud komplikovanější. Což mi nevadí, protože první dvě vlastnosti mi zcela vyhovují a jelikož chápu systém, který působí ony libůstky/komplikovanosti, nemám s nimi problém. Když děláte testera SW, rychle se naučíte toleranci vůči velmi funkčním, byť zvláštním řešením...

Další den sklopka chyběla, takže jsem ověřil přesnost na bodové cíle na 30 a 60m s oporou.
Tobimu nedělalo problém, trefovat na 30m AA baterie první ranou; mně pak - po zastřílení a sledování dopadů několika ran - trefit na tutéž vzdálenost polo-ležící kovové víčko od coly (typ "pivní víčko") a poté ho trefovat ležící naplocho (ne každou ranou, ale řekněme každé 3 rány měly stejnou konsistenci). Jedním slovem: paráda. Mezi 2200 a řekněme 1900 psi je konsistence i bez regulátoru naprosto fascinující a troufám si od oka říci, že CZ200 překonává.
Na 60m jsem střílel do jablek a poklic. Na tuto vzdálenost už byl vidět pokles rychlosti i energie: v puškohledu jsem na konci jejího letu viděl, jak diabolka létala po balistické dráze, a v optimálním rozmezí tlaků Marauder střílel půl mil-dotu doleva a půl dotu dolů (připomínám zvětšení 12x). Podle dopadů byl na oněch 60m rozptyl zhruba okolo 4-5cm při střelbě na střed jablka. Je to ale všechno od oka - papírové terčíky používali jiní a chronem šla jen jedna rána někde okolo 1900 psi, která s JSB Exactem dala tuším 220m*s^-1.



První den jsme končili celkem pozdě a podle všeho na zbrani zůstala nějaká kondenzovaná vlhkost. Když jsem ji totiž další den vytáhl, tlaková nádoba vzduchu měla jemně zkorodovaný povrch - asi jako hlaveň Slavie, když ji necháte navlhnout. To je v pořádku, jedná se jen o kosmetickou záležitost a příště to chce vytřít. Píši o tom proto, že hlaveň byla naprosto bez vady - přesně jak se píše na amerických stránkách, je ošetřena nějakým přípravkem, takže s vlhkostí nemá problém.

Navíc jsem si užil krásných pohledů, protože Stárkov je v tuto roční dobu opravdu kouzelné místo:



A co dál? JJ mi přislíbil plnící hadici s quick-fillem a odpouštěním z vlastní dílny za vynikající cenu, takže mi zbývá pořídit za dohromady 4500 2l tlakovou lahev a slušný puškohled se střední montáží (nízké překáží zásobníček a u vysoké mi trochu chybí opora lícnice - ačkoli střílet jde pěkně i s tou).
A potom ještě stíhám poslední HFT v Milovicích 12. listopadu (vím, že je nejbližší termín 22. října, ale to nemůžu).
Na každý pád už se těším, až Maraudara vyzkouším "naostro" v soutěži.




Vzkaz autoru

Na článek můžete reagovat použitím následujícího formuláře.
Váš komentář:

Váš e-mail (očekáváte-li reakci z mé strany):

Níže prosím opište dvě zdeformovaná slova z obrázku do rámečku pod nimi.
Jedná se o ochranu proti zasílání spamu, protože počítačoví roboti ona slova nedokáží rozluštit. Pokud je nedokážete rozluštit ani vy, kliknutím na ikonku reproduktoru se vám přehrají.