Proč nevěřím v předurčení
15. 04. 2012Predestinace... Učení o tom, že Bůh některé lidi přímo vyvolil k záhubě asi od počátku dělilo křesťany, kteří se s ním setkali, na dva jasně vymezené tábory. Je mi jasné, že je toto téma důkladně zpracované učenými theology z obou z nich - a přesto mám v úmyslu přidat svou trošku do mlýna a to opět na základě mých oblíbených základních principů.
Svoboda volby musí existovat
- Bůh je dobrý (Mt 19:17), Bůh je láska (1Jan 4:8), Bůh je všemocný (Gen17:1). To jsou axiomy.
- Bůh »chce, aby všichni lidé byli zachráněni a přišli k poznání pravdy« - to říká Bible (1Tim2:4b) a zcela to vylučuje, že by se Bohu prostě zachtělo někoho nezachránit z toho důvodu, že by to byla jeho touha.
- Někteří zachráněni nejsou - navzdory boží touze, což implikuje důvod k jejich záhubě způsobený někým jiným, než Bohem (který - protože miluje každé své stvoření - přirozeně touží, aby byl každý jeho milovaný/á zachráněn)
- Takovým důvodem může být jen svobodná volba lidí - jejich volba nebýt s Bohem, když jim to on nabízí.
Svobodná volba člověka pro Boha nutnou podmínkou
Věřím tedy, že je svobodná volba člověka pro Boha nutnou podmínkou - protože kdyby Boha neomezovala, nebo přesněji: kdyby se jí Bůh pro svou lásku nenechal omezit a lidem-loutkám zařídil život podle svého chtění bez ohledu na jejich city, touhy a vůli, museli by všichni přijít do nebe k němu - protože Bůh přeci »chce, aby všichni byli zachráněni«. Ergo spor, ergo lidé mají svobodnou možnost se rozhodnout nebýt s Bohem navzdory jeho přání, aby s ním byli, Q.E.D. (neexistuje jiné vysvětlení, než volba lidí - protože v rovnici jsou jen Bůh, člověk a ďábel; kdyby bylo po Božím, všichni by byli zachráněni; kdyby bylo po ďáblovu, zachráněn by nebyl nikdo a znamenalo by to, že je ďábel stejně silný či silnější, jako Bůh, což je absurdní; zbývá tedy člověk a jeho rozhodnutí.)Pozor, to ještě neznamená, že by měl člověk sílu nebo schopnost se rozhodnout pro Boha a mohl k němu sám dojít. V tomto bodě zřejmě (podle mého nynějšího poznání) ulétli Arminiáni. Člověk, žijící bez Boha, je implicitně hříšný, k hříchu směřující, pod nadvládou ďábla a neschopný sám ze sebe udělat cokoli dobrého. Udělat něco dobrého je mu umožněno shůry, od Boha - a jak vidno ze světa okolo, Bůh je schopen a ochoten umožnit dobré konání i těm, kteří ho nepřijali. Je tedy Boží milost, že k sobě někoho přitáhne: člověk mu může akorát říct "ano" či "ne" poté, co ho Bůh dovede do stavu, kdy je z boží milosti schopen říci "ano".
Dva koncepty predestinace
V předurčení věří kalvinisté. V kalvinistickém článku na ZoD (na jehož podněty budu reagovat i o něco dále) jsem ale s překvapením shledal, že není předurčení jako předurčení.Symetrické předurčení (též "hyperkalvinismus") zjednodušeně řečeno tvrdí, že ty které Bůh předurčil pro spasení aktivně vede k němu a do dobrých skutků ale ty, které vyvolil k předurčení vede stejně aktivně do záhuby a sám je vede a ponouká k páchání zla.
Jak ale velice správně podotýká autor "-pst-", "Kdyby symetrické předurčení bylo platné, potom by byl Bůh nad jakoukoliv pochybnost také autorem hříchu. V Bohu však není nejmenší tmy. Chápat předurčení ke spasení a zatracení jako symetrické počiny Boha je antikalvinismus."
Oproti tomu předurčení asymetrické hlásá, že Bůh jedny aktivně přitáhne a druhé toliko nechá napospas jejich vlastní hříšnosti, do které jim nezasahuje. S tím se dá souhlasit.
Naneštěstí pokračuje dále a říká, že Bůh ty druhé nechá napospas jejich hříšnosti proto, že si to přeje. S čímž už samozřejmě souhlasit nemohu: souhlasím, že je Boží aktivita jako iniciátor nutná podmínka pro to, aby k němu někdo mohl přijít a být obrácen; naprosto ale nesouhlasím s tím, že by Bůh chtěl ve smyslu toužil kohokoli nechat napospas hříchu a pro tuto touhu jej úmyslně a s radostí předurčil do záhuby. Mému Bohu to trhá srdce a pokud někoho "předurčí" do záhuby, není to aktivní - protože by ze své touhy chtěl -, nýbrž pasivní, kdy toliko nevnucuje své dobro člověku, který by s ním být nechtěl a Bůh to o něm ví.
Protože Bůh není schizofrenní a pokud touží po tom, aby všichni byli zachráněni, nemůže zároveň toužit po tom, aby někteří nebyli. Ale jeho láska k lidem je větší, než jeho touha po tom, aby byli jeho milovaní s ním: je dokonale nesobecký.
Hyperkalvinismus je nebezpečná hereze
Jsou to silná slova, ale mám za to, že je mohu prokázat: výše popsané učení o aktivním Božím vedení k dobru i ke zlu má čtyři nutné premisy - které jsou ovšem velice ohavnými a nebiblickými základními principy. Hyperkalvinismus tvrdí, že:- "nemáme svobodnou vůli a jsme toliko loutky v rukou Boha, který nás nutí dělat dobro či zlo, ale my mu v tom nemůžeme zabránit."
Zde hyperkalvinisté vycházejí ze "zatvrzení srdce faraona", což rozeberu dále; právě toto tvrzení je jedním ze základů celé této teologie. Na tomto místě tak jen podotknu, že už toto učení je škodlivé a ponouká k hříchu: pokud je člověk toliko loutkou, se kterou si pohrává Bůh (či ďábel) ale která ve skutečnosti nemá sebemenší šanci nějak ovlivňovat nebo směřovat svůj život, proč pak zápasit se hříchem? Proč se snažit? Vždyť pokud se Bůh rozhodl že je dotyčný předurčen k záhubě, stejně na tom nic nezmění - i kdyby se choval sebevíce svatě. Pokud Bůh vede člověka do hříchu, není možné nad ním zvítězit a nezhřešit. A naopak: pokud je někdo předurčen ke spasení, Bůh se nad ním vždy smiluje a navíc mu ani nedovolí dělat něco, co by si nepřál. Pokud je člověk toliko loutkou, nemůže nic ovlivnit a tedy nemá cenu se snažit - protože ať se loutka snaží jak chce, stejně nemůže zvítězit nad svými řídícími lanky. Jenže my se nemáme hříchu fatalisticky poddávat: máme s ním bojovat, jak dosvědčuje celé Písmo (namátkou explicitně Žd 12:1 a 12:4, Řím 6:12...) - "Bůh trestá lidi za zlo, které je sám nutí spáchat."
Toto tvrzení nutně vyplývá z předchozího: lidé jsou jen loutky. Jenže Bůh zároveň trestá zlo. Z hyperkalvinismu tedy nutně vyplývá, že Bůh někoho donutí udělat něco zlého - a pak ho za to potrestá; pokud nepotrestá, je to jen jeho milost.
To je dost ohavná představa spravedlnosti. Jen si to představte: máte dítě. Připoutáte ho k posteli pouty, zavážete mu oči a pošlete ho na nákup. Za půl hodiny se vrátíte a se slovy "ty mizero, tak ty nebudeš poslouchat? Jak to, že jsi nešel na ten nákup?!" ho potrestáte, ač jste mu předtím znemožnili vás poslechnout. Trestat lidi za věci, které naprosto nebyly v jejich moci, ani kdyby stokrát chtěli? To není spravedlnost. Takový Bůh, to je dost smutná a děsivá představa. - "Bůh je schizofrenní a buď lže, nebo popírá sám sebe."
Problém je v samotném tvrzení hyperkalvinistů, že Bůh lidi nutí dělat něco zlého. V listu Jakubově 1:13-16 se jasně píše: »Kdo prochází zkouškou, ať neříká, že ho pokouší Pán. Bůh nemůže být pokoušen ke zlému a sám také nikoho nepokouší. Každý, kdo je v pokušení, je sváděn a váben svou vlastní žádostivostí. Žádostivost pak počne a porodí hřích, a dokonaný hřích plodí smrt.«
Nazývají tedy hyperkalvinisté Boha lhářem? Bible jasně říká, že za hřích je každý odpovědný sám, jsa sváděn vlastní žádostivostí. Bůh je dobro, nepůsobí v nikom nic zlého a nikoho nepokouší ke zlu. To je biblický fakt. Tvrdit opak znamená připisovat Bohu atributy a jednání ďábla. - "Bůh je jakýsi vesmírný sadista, který se vyžívá v tom posílat některé lidi do pekla, aniž by na svém osudu mohli co změnit, byť by chtěli."
Toto je nutná podmínka pro nevyhnutelné předurčení kohokoli k záhubě. Tvrzení, že Bůh skutečně chce, aby někteří lidé nebyli zachráněni; že Bůh přímo chce, aby někteří lidé přišli do pekla - a neumožní jim záchranu, ani kdyby chtěli (jako že chtít nebudou).
Problém je, že tím nazývají Boha lhářem. K Bohu skutečně nikdo nemůže přijít sám ze své síly - boží milost je nutnou podmínkou, přičemž Bůh není nijak povinen tuto milost dávat; v listu Janově 6:44 Ježíš říká, že »Nikdo nemůže přijít ke mně, jestliže ho nepřitáhne Otec, který mě poslal«. Jistojistě ale víme, že Bůh »chce, aby všichni lidé byli zachráněni a přišli k poznání pravdy« (1Tim2:4b).
Jak je tedy možné, že Bůh chce, aby všichni byli zachráněni - a přitom někteří zachráněni nejsou? Odpověď má jedno slovo: "svoboda". Aby byl člověk spasen, musí být zároveň splněny dvě podmínky: Bůh ho k sobě musí přitáhnout - a člověk musí svobodně chtít. Obě tyto podmínky jsou nutné; samotné chtění člověka není podmínkou dostatečnou, ale přitom si můžeme být jisti, že pokud někdo upřímně chce, Bůh se nad ním smiluje a dovolí mu vejít; sám Ježíš přeci říká: "Všichni, které mi Otec dává, přijdou ke mně; a kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven" (Jan 6:37)
Jde to jinak?
Hyperkalvinismus je tedy hereze, což je - dle mého svědomí a vědomí jasné i u písma -; já ale nesouhlasím ani s otázkou úmyslného předurčení k záhubě pasivitou, jak ji předkládá kalvinismus asymetrický. (Důraz je na tom místě "úmyslného": shodnu se s kalvinismem co do toho, že Bůh některé lidi nechá na pokoji dojít si do záhuby, když chtějí - rozpor nacházím na onom "chtění zahubit člověka", která by byla motivací k jeho předurčení. Mám totiž za to, že pravda je někde mezi Kalvinismem a Arminiánstvím - že tyto dvě teologické školy jsou jen extrémy, z nichž každý chápe kus pravdy, ale v některých aspektech ulétává.)Pevně věřím, že nám Bůh daroval úplnou svobodu (a s ní i úplnou zodpovědnost); že Bůh miluje všechny lidi, nepřeje nikomu nic zlého a nepřeje si, aby kdokoli přišel do zatracení - a že Bůh naprosto není schizofrenní, natož pak sadista. A mám za to, že celá ta záležitost vychází z nepochopení slova "předurčení".
Takže Bibli s sebou a hurá na základní principy.
Jak tedy vysvětlit, že někdo nepřijde k Bohu? Svobodou z lásky.
Celou záležitost pochopíte, pokud se na celou záležitost podíváte z hlediska nejvyššího Božího principu - lásky.Bůh lidi nesmírně miluje - a touží po tom, aby všichni byli ve vztahu s ním. Ale nikoho nenutí do vztahu, do kterého onen člověk nechce: nemůžete někoho skutečně milovat z donucení. A vynucený vztah je pro člověka, který v něm žít nechce, toliko přetvářkou a utrpením. Bůh to ví - vždyť nás stvořil a každému vidí do srdce. Právě proto, že nás Bůh všechny tolik miluje a zná nás, je ochoten - ač mu to trhá srdce - nechat lidi, aby si svobodně vybrali že chtějí raději jít do věčného odloučení od něj, než aby byli s ním proti své vůli.
Oproti představě např. Kalvinistů to naprosto neznamená, že by Bůh nebyl svrchovaný. Bůh má tu moc - ale sám sebe "omezuje" svou láskou. Abych to tak demonstroval na extrémním případu - představte si, že sedíte u rodinného stolu a máte v ruce nabitou pistoli. Máte tedy moc zabít všechny své milované - máte k tomu všechny prostředky a nikdo jiný vám v tom nebrání, ba ani zabránit nemůže. Ale vám něco tak šíleného ani na mysl nepřijde - milujete je a nepřejete jim nic zlého. Přemýšlet o nezměnitelném předurčení pro peklo jako o jediném způsobu, jak si teologicky poradit s problémem, že je Bůh absolutně mocný a přitom někteří lidé jdou do pekla je toliko naprostým nedoceněním boží lásky k lidem. Koneckonců, není stejným "paradoxem", když Pavel v 2Tim2:13 píše »jsme-li nevěrní, on zůstává věrný, neboť nemůže zapřít sám sebe« ? Bůh je všemohoucí, ale ačkoli by přirozeně mohl, své dokonalé atributy - jako věrnost a láska - prostě změnit nechce, takže to neudělá.
No dobře, ale co Boží vyvolení a předurčení?
Výklady vyvolení kompatibilní s boží láskou i lidskou svobodou volby
Když výše popsané biblické verše a principy jasně ukazují, že si Bůh nepřeje ničí záhubu, jak tedy vysvětlit verše o vyvolení - či předurčení - ke spasení (což je další z kořenů učení o predestinaci)?- Jednou z možností je dvojí vyvolení. Bůh všechny vyvolil, aby k němu přišli - a přitahuje je k sobě. Ale pokud s ním někdo bojuje a nechce se nechat přitáhnout - má tvrdé srdce -, Bůh ho může nechat být. Jak bylo trefně napsáno v komentáři na verš Mt16:24 (»Chce-li kdo za mnou přijíti...«):
"Je tu tedy zásadní otázka: CHCE-LI KDO? A chceme tedy? Chceme jít za Pánem? (...) Dovolujeme Bohu, aby v nás působil chtění toho, co se Jemu líbí tím, že chceme, aby v nás toto chtění působil?" - Jinou možností - možná splývající s tou první - se úzce dotýká boží vševědoucnosti. Bůh ví už před něčím narozením, že se ten člověk nerozhodne pro něj a nebude spasen (nebo se dokonce rozhodne proti němu); v tom případě by byl v božích očích "předurčen" k záhubě. To ovšem naprosto neznamená, že by to Bůh chtěl nebo dokonce působil - toliko že s tím Bůh počítá.
A co se předurčení týče:
Musí snad být nezvratné? Pokud mám fyzické dispozice být nejlepším sprinterem na 60 metrů na světě, mnozí by řekli, že jsem k takové dráze předurčen. Ale neznamená to, že pro mne neexistuje jiná cesta: jestli využiji toho, jak jsem byl stvořen v maximální míře a stanu se sprinterem závisí na mém svobodném rozhodnutí a na mé vůli, cvičení - a okolnostech. Stejně tak dítě, které vyroste v rodině zloděje a alkoholičky je sociologicky "předurčeno" k cestě zločince. Ale nemusí to tak být: vůle onoho dítěte není otrokem, nezvratně předurčeným k dráze zločinu okamžikem svého narození. Pořád mohou nastat okolnosti - či osobní rozhodnutí -, které na jedné z výhybek životních cest uhnou a celý život se změní - jen pomyslete na Nickiho Cruze z "Dýky a kříže". Na každý pád je cesta, jakou se člověk vydá, jeho rozhodnutím a tím pádem jeho odpovědností - bez ohledu na to, jaké měl předpoklady. Bez ohledu na to, k čemu se zdál být předurčen. K okolnostem života a osobnosti člověka se dá přihlédnout a dají se pochopit - ale nejsou ospravedlněním, na které by se někdo mohl vymluvit.Co ale více, okolnosti se dají změnit. Když dítě s předpoklady k ustanovení světového rekordu ve sprintu nalezne trenér, který ho zdarma bude koučovat, může své "předurčení" plně rozvinout a dosáhnout skvělých věcí. Pokud se děcko z ulice setká s člověkem, který zasáhne jeho srdce a vytáhne ho z bídy a zločinu, může dosáhnout skvělých věcí navzdory svému "předurčení".
A pokud se ateista setká s křesťanem, může být z boží milosti přiváben k Bohu tak, že pozná jeho lásku a sám se rozhodne pro život s Ním. Křesťan se při evangelizaci z boží milosti může stát oním trenérem, který umožní člověku s touhou po duchovnu najít jediného a milujícího Boha - či oním zachráncem člověka, směřujícího po cestě záhuby. Buďme takovými trenéry a zachránci.
Jak tedy chápat faraonovo zatvrzení z Římanům 9?
Jak jsem napsal výše, právě doslovné chápání textu z 9. kapitoly Římanům je kořenem hyperkalvinismu a pokud jen vím, i jedním z výrazných pilířů kalvinismu asymetrického.Pavel rád provokoval a používal přirovnání, reference do Starého zákona a silná slova. Dle mého poznání se v 9. kapitole snaží názorně ukázat, že nikdo nemá nárok na spasení; že nikdo nemá nárok na to, aby se nad ním Bůh donekonečna slitovával. O tom, dle mého, hovoří verše z Římanům 9:20, které vysvětlují rozhořčení nad osudem faraona: »Člověče, kdo vlastně jsi, že odmlouváš Bohu? Což řekne výtvor svému tvůrci: "Proč jsi mě udělal takto?"«
Faraon byl zatvrzelého srdce. Jak se praví ve verši 22, Bůh jej »s velikou trpělivostí snášel«, ač byl faraon »propadl jeho hněvu a byl určen k záhubě«. To faraon byl zatvrzelého srdce a pro své vlastní hříchy propadl Božímu hněvu a byl určen - dalo by se říci předurčen - k záhubě. Co mohl udělat ve snaze se ospravedlnit? To samé, co dělá kdejaký usvědčený vrah u dnešních soudů: vymluvit se na okolnosti, na povahu. "Já za to nemůžu, to Bůh mně stvořil s tvrdým srdcem". Jako když vrah říká: "já za nic nemůžu, měl jsem těžké dětství". Jenže farao i vrah měli rozhodnutí ve svých rukou - znovu připomínám list Jakubův 1:13b-14: »Bůh nemůže být pokoušen ke zlému a sám také nikoho nepokouší. Každý, kdo je v pokušení, je sváděn a váben svou vlastní žádostivostí..«
Pavel tedy říká: jak se opovažujete se snažit vyvinit tím, jak vás Bůh stvořil, nebo co vám nedal? Zatvrdili jste se vlastní žádostivostí, vlastním rozhodnutím a vlastním hříchem. Nemůžete se vymlouvat na to, k čemu máte dispozice. To vy jste odešli od Boha a nemůžete nemůžete se vymluvit na to, že vás Bůh nechal se zatvrdit a nezasáhl, tj. "nesmiloval se" nad vaší tvrdostí tím, že by vás donekonečna a navzdory vašemu chování lákal k sobě a přesvědčoval vás, abyste se odvrátili od zla, které pácháte. Jak vysvětluje Clarke, donekonečna se smilovávat a obměkčovat srdce od zatvrzení není žádná boží povinnost, nýbrž milost. To je význam verše 15: »smiluji se, nad kým se smiluji, a slituji se, nad kým se slituji.« A to je i význam verše 21, který je zřejmě referencí na podobenství o hrnčíři z Jeremiáše 18:6-12: verš 21 poukazuje nikoli na nesvobodu, nýbrž na to, že komu přidělí milost záleží na Bohu, který srazí ty, kdo jednají zle, ale smiluje se nad těmi, kdo se napraví. Izraelci, stejně jako faraon, se napravit odmítli a jednali "podle svých zaruptilých a zlých srdcí", takže byli sraženi.
Bůh věděl, jak se faraon ze své zkorumpované, nicméně v principu svobodné vůle rozhodne; věděl, že je pyšný a tvrdého srdce. Věděl i, jak se rozhodne, když mu dá šanci. A proto ho využil, posečkal s jeho zničením a nejprve ho pozdvihl tam, kde se právě na něm - nesmírně mocném velmoži, zkorumpovaném vlastní žádostivostí - oslavil; slovy Bible: »právě proto jsem tě pozdvihl, abych na tobě ukázal svou moc a aby mé jméno bylo rozhlášeno po celé zemi« (verš 17).
Takže si to shrňme: Bůh nikoho nepokouší ke zlému a je naprosto vyloučeno, aby faraona proti jeho vůli ke zlému vedl. Bůh s faraonem udělal toliko to, že ho nechal se zatvrdit, když proti němu farao hřešil.
Zároveň ale Bůh ze své všemohoucnosti a vševědoucnosti dopředu věděl, jak se faraon zachová a proto si ho použil pro své účely: dosadil ho na egyptský trůn, aby se na něm oslavil a ukázal, že je mocnější, než nejmocnější vladař a kněz, jakého Izraelci znali. Aby ukázal, že když se mu někdo postaví, nezáleží na tom, jak je mocný či slavný: že on, jediný skutečný Bůh, je nejmocnější a ty, kdo se mu postaví a nemíní činit pokání, je mocen kdykoli porazit a smést. Že je tak mocný, že dokáže i své nepřátele a jejich svévolné činy ve výsledku použít ke svým účelům - aniž by ovšem ty zlé skutky působil.
Měl Bůh radost z faraonova pádu? Ne - Bůh se neraduje z ničí záhuby. Ale mohl za faraonův pád? Naprosto ne.
- Clarke: Bůh některým - ve své milosti - žehná (i poznáním), zatímco jiným trpí, aby se od něj odvrátili a přivolali na sebe spravedlivý trest
- Ohledně Ex4:21 Clarke cituje Sv. Augustýna (sic! Jednu z pravdivých částí): »Bůh nepůsobí tvrdost v srdci člověka; ale může o něm být řečeno, že zatvrzuje ty, které odmítá obměkčit; že oslepuje ty, které odmítá osvítit; a že odpuzuje ty, které odmítá zavolat« - a vysvětluje: »je jen spravedlivé a správné, že tyto milosti odejme od toho, kterým je opakovaně nabídl - a který jimi pohrdl a odmítl je. Toliko k všeobecnému principu.« Jde o člověka, který zatvrdil své srdce tím, že odporoval Boží milosti a jeho svatému Duchu. (zpět)
- Jeremiáš 18:6-12 - »"Cožpak nemohu naložit s vámi jako ten hrnčíř, dome izraelský? je výrok Hospodinův. Hle, jste v mých rukou jako hlína v rukou hrnčířových, dome izraelský. Jednou promluvím proti pronárodu a proti království, že je vyvrátím, podvrátím a zničím. Avšak odvrátí-li se onen pronárod od zla, jež páchal a proti němuž jsem mluvil, budu litovat toho, že jsem zamýšlel způsobit mu něco zlého. Jindy promluvím o pronárodu a o království, že je vybuduji a zasadím. Budou-li se však dopouštět toho, co je zlé v mých očích, a nebudou mě poslouchat, budu litovat toho, že jsem slíbil prokázat jim dobré věci. A nyní vyřiď mužům judským a obyvatelům Jeruzaléma: Toto praví Hospodin: Hle, já připravuji proti vám zlo, to zamýšlím proti vám. Navraťte se už každý ze své zlé cesty, napravte své cesty a své skutky." Oni však řekli: "Zbytečné řeči. Půjdeme za svými úmysly, každý z nás bude jednat podle svého zarputilého a zlého srdce."« (zpět)
Část II: Kalvinistické problémy
Osobně mám za to, že lidé inklinují buď ke Kalvinismu či Arminiánství proto, co je pro ně nejdůležitější. Pro Kalvinistu je nejhorší představa, že by Bůh nebyl svrchovaný; že by něco nebylo v jeho rukou. Tímto pohledem nahlíží na všechny problémy a pokud před ním vyvstane dilema, pro které nevidí jiné řešení než obětovat buď boží svrchovanost, nebo svobodu a dobrotou, "obětuje" to druhé.Oproti tomu pro Arminiána je nejhorší představa, že by Bůh byl Vesmirným Zotročovatelem či Sadistou. Pokud se setká s dilema, na niž nevidí jinou odpověď než vybrat si mezi boží svrchovaností či svobodou a dobrotou, vybere výklad, který "zachová" to druhé.
O obou píši, že "obětují" jeden Boží atribut, ale to je zavádějící. Ani Kalvinista, ani Arminián by to tak nikdy neřekl a ani v to nevěří; pro oba je samozřejmé, že Bůh je zároveň svrchovaný, dobrý a dává svobodu. Ona oběť vyplývá z logických implikací zvolené odpovědi, kterou si oba odmítají připustit - a právě v odpovědi je ten problém. Tam, kde my vidíme výklad nějaké otázky jako "buď-anebo" a jeden Boží atribut dáváme do pozadí je ve skutečnosti odpověď úplně jiná a my ji jen - jsa nedokonalými a omezenými lidmi - nevidíme. A místo abychom uznali vlastní nevědomost a řekli "prostě nevím, jak je toto možné" přijdeme s poněkud zavádějící teologií (s uznáním nevědomosti namísto vymýšlení omezených odpovědí má lidstvo obecně problém)...
Některé z otázek, na kterých se podle mne mnozí kloní ke kalvinismu jsou "boží všemohoucnost", "oslavení se Boha na smutných věcech" a všeobecně vysvětlení role a moci zla v tomto světě. Co jsem pak měl příležitost vidět, jelikož nevidí žádné odpovědi slučitelné se svobodnou vůlí, nacházejí odpovědi a stabilitu v kalvinismu, přecházejíce jeho (mou optikou) temné stránky.
Já mám za to, že ony otázky ve skutečnosti problémem nejsou a se svobodnou vůlí jsou nejen slučitelné, ale dokonce se s ní slučují logičtěji a lépe, než výklady kalvinistické. Dále tedy míním předestřít své odpovědi na některé kalvinistické teze a principy, předestřené ve výše zmíněném článku na ZoD.
Drží Bůh lidi na uzdě?
Jedno z tvrzení je, že Bůh přímo "drží na uzdě" lidi svou "všeobecnou milostí", aby nemohli páchat "příliš" zla.Proč s tím nesouhlasím? Bůh je dokonale dobrý a zároveň všemocný. Takže pokud by už jednou přijal princip, že bude všechny řídit jako loutky, neměl by jediný důvod se omezovat na pouhé omezování zla: rovnou by zvýšil tlak a nastolil všem lidem vynucené dobro (vč. toho, že by všichni byli spaseni). Tvrdit opak znamená, že Bůh buďto:
- nemůže řídit liti více, než jen trochu - což je popřením jeho všemohoucnosti,
- nechce více dobra, což je popřením jeho dobroty a spravedlnosti, nebo
- potřebuje lidské zlo, aby se na něm oslavil, což je popřením jeho svrchovanosti.
Jak se Bůh oslaví na(vzdory) zlu: chtěním zla, nebo jeho exploitem?
Souhlasím i s tím, že si Bůh používá ke svým účelům i ty zkažené lidi pod vlivem ďábla, aby se na tom všem oslavil (Řím9:22) - ale opět: ne proto, že by jejich chování potřeboval a tak je v tom toužil nechat a proto to udělal, ale toliko vždy "přechytračí" (nevhodné slovo, ale nemám lepší) ďábla a i to zlé, co ďábel působí, si ve své moci použije pro své dobré účely - když už to nejde jinak, aniž by lidi vodil na loutkách nebo byl nespravedlivý.Tedy - věřím, že Bůh nezneužívá lidi, ale exploituje ďáblovy útoky a ďáblovo zneužívání lidí, kdy - k ďáblově velkému vzteku - použije to, co ďábel zamýšlel jako zlo, ke svému dobru, čímž se oslaví na druhou a ďábla tím víc poníží a naštve. A právě toto se podle mne skrývá pod slovy "Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha" (Řím 8:28a).
Boží plán: chce Bůh zlo, nebo s ním jen počítá?
Na ZoD onen kalvinista píše: »Kdyby jen jeden čin nebo událost nebyl součástí božího plánu, nebyl by Bohem, protože by ztratil kontrolu nade vším.«To je jistě pravda, ale plán obsahuje nejen to, co by si jeho tvůrce přál, ale i reakce na prostředí a to včetně nežádoucích vlivů, které se dají očekávat. Věřím, že Bůh ve svém velkém plánu počítá i s věcmi a událostmi, které si chtěním/touhou nepřeje, ale které prostě nejdou jinak (protože sám sebe omezuje pro svou lásku a spravedlnost). Ve výše uvedeném citátu jsem zaměnil slovo "plán" místo původního "záměr", protože záměr v mém vnímání implikuje "touhu" - chtění srdce. Bůh přitom podle mně naprosto netoužil obětovat svého milovaného syna a neměl z jeho utrpení radost - ale miloval nás a zároveň spravedlnost natolik, že to prostě nešlo jinak.
Z té samé premisy vychází i kalvinistická teze »přece si nepřejeme, aby se cokoli stalo bez jeho dopuštění.«
Opět stejný problém: souhlasím, ale to, že Bůh něco dopouští ještě neznamená, že z toho má radost nebo to chce svým srdcem - mnohdy dopouští jen proto, že to prostě jinak nejde, když se sám omezuje láskou a spravedlností. Jak řekl Ježíš ohledně jednoho takového proroctví velmi deprimujícího dopuštění: »Budete slyšet válečný ryk a zvěsti o válkách; hleďte, abyste se nelekali. Musí to být, ale to ještě není konec« (Mat 24:6)
Disclaimer: neberte tento text autoritativně. Jsem jen člověk a velice dobře se mohu mýlit; zcela jistě pak mé texty nejsou schopné pobrat ani popsat Boha v celé jeho šíři a velikosti. Je to jenom můj osobní náhled a výklad na některé Boží atributy na základě mé osobní víry - a tak k tomu přistupujte. Dále berte v potaz, že část článků je psaná v diskusích pro ateisty a je zjednodušená, a část článků je psaná věřícím s cílem pomoci těm, kterým obraz Boha a vztah s ním deformuje nějaké učení. Pokud s mými tezemi nesouhlasíte, je to naprosto v pořádku.
Zpět na ostatní články
Uvedená práce (dílo) podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nezasahujte do díla 3.0 Česko