cover72>úvahy>Definice pravice a levice 


Nálepky

Psychologie války

Vznik nacionalismu

Zakazovači a bazény

Lovci čarodějnic

PR manipulátory

Nulová tolerance?

Plíživost totalit

Definice pravice&levic

Nebezpečné věci

Demokratičtí pokrytci

Negativa facebooku

Iluze racionality

Duševní vlastnictví

Znalci správna

Základní principy

Robinhoodismus

Škodí internet?

Zákaz hotovosti

Hnus kolektivismu

Zelené vraždění

Nevoluce

Až se k nám právo...

Socialní inženýři

Kolektivní rasismus

Nebezpečí aktivismu

Letní čas? Zlo.

Mlácení rasismem

Neviditelná ruka trhu

Licence Creative Commons

Definice pravice a levice

12. 02. 2013
Pravice a levice. Dva politologické pojmy, pod nimiž se skrývá tolik zavádějících informací. Všichni přeci vědí, že "pravice" znamená sobecké, konzervativní boháče, zatímco "levice" altruistické, pokrokové dělníky. Jenže jak už to bývá s "obecně rozšířenými" pravdami, empirický vývoj tato tvrzení staví na hlavu.
Pojďme se tedy podívat na to, jak se "pravici" a "levici" v průběhu dějin různí lidé snažili definovat, jak jejich definice padaly... A jestli to je možné definovat lépe.

Dělení politiků na "pravici a levici" se datuje do 18. století, kdy na pravé straně francouzského národního shromáždění seděli zastánci monarchie (umírněnější Feuillanti) a na levé straně příznivci nového řádu (radikální Montagnardi) hlásající heslo Volnost, rovnost, bratrství. Desítky let komunistické propagandy hlásaly, že se jedná o vymezení třídní: proleteriát versus buržoazie. A na Západě FDR se svými pokryteckými Demokraty vysvětloval, že se jedná o souboj pokroku a konzervatismu.

Je dělnictvo levice, pravice nebo to s tím nemá co dělat?

Problém je, že ve skutečném světě se všechny tyto definice hroutí. Ano, po desítky let byly skutečně chudé masy levicové a nepoměrně menší skupina bohatších a vzdělanějších lidí pravicové -- ale zvláště v posledních letech je zjevný posun tak absurdní, že tyto definice padají: levice už o sobě otevřeně říká, že je menšinou těch inteligentních, vzdělaných a úspěšných (a zpravidla je přímo či nepřímo štědře placená státem), kdežto nejryzejší pravicové hodnoty v USA hájí Tea Party, jejíž voliči se rekrutují z řad dělníků, techniků, živnostníků a vůnec různorodé směsice dalších lidí, o kterých se vskutku nedá moc dobře říct, že by se jednalo o nejbohatší lidi v zemi. Petr Hampl to vysvětluje jednoduše (1),(2):

»Novou třídou jsou ti, kdo mají zájem na tom, aby co nejvíce zdroji disponovala vláda a aby tyto zdroje byly rozdělovány na základě celospolečenské diskuze. Tím je dáno, že tato skupina sestává z těch, kdo mohou takovou diskuzi ovlivnit - sociologové, psychologové, profesionální konzultanti,(...) aktivisté neziskových sdružení, státní úředníci a mnozí další. (...) To je skupina tažená stavovským zájmem k tomu, co se tradičně nazývá socialismem.
(...)
Starou třídu Berger definuje jako ty, kdo jsou odpovědni za výrobu nebo prodej něčeho konkrétního. (...) To všechno jsou lidé, jejichž stavovským zájmem je uchování systému svobodného podnikání.
(...) pravicové strany všude na světě získávají čím dál více „populistický“ nádech. Tradiční politika nízkých daní, malého státu a respektování autonomie přirozených společenství totiž působí ve prospěch pracujících tříd. (...) Tradiční socialistické strany byly nahrazeny moderní levicí, (...) jejíž oporou jsou relativně blahobytné vrstvy napojené na státní rozpočet.
«

Levicoví boháči a pravicová chudina? To je dobré jméno pro článek, ale pokusy dát "pravici" a "levici" třídně-ekonomický rozměr to definitivně staví na hlavu. Ne, tato definice nemůže fungovat.

Je pravice konzervativní, nebo je i toto falešná korelace?

Dobře, dále tu máme krásné pojmy "progresivci" versus "konzervativci", kterými se vracíme k francouzskému Konventu. Pravice je konzervativní, levice progresivní, to je přeci krásně jednoduché.
Problém je v tom, že samotné pojmy "progresivní" a "konzervativní" jsou jaksi amorfní. "Progresivismem" neboli "pokrokářstvím" se totiž začal ohánět FDR v rámci svého socialistického "nového údělu" -- ale co je to vlastně "pokrok"? Slyšel jsem jednu krásnou definici: pokrok je neodůvodněná víra v to, že nové je lepší.
Pokrokem se ohání a za progresivce se označuje ten, kdo má vůli a sílu něco změnit a tuto změnu propaguje. Jenže když se poté pokusíme progresivismus ztotožnit s levicí, taktéž dojdeme k absurdním závěrům: levice totiž mnohdy pokroku brání. Kromě ekonomických potíží a zákazů vývoje tu máme zjevný příklad v podobě toho, když v USA v 90. letech občanská sdružení prosazovala právo občanů nosit zbraně na obranu. To je přeci pokrok: vývoj k něčemu novému. Jenže co to? "Progresivní" demokraté se najednou stavěli velmi konzervativně: nechtěli ani slyšet o tom, že by se jejich zákony měly měnit k něčemu novému.

Pravdou nakonec je, že konzervativní je vždy ten, kdo cítí, že jsou jím vyznávané hodnoty pod útokem a že musí ustupovat silnějšímu nepříteli: ten chce zakonzervovat stávající stav, aby zachoval alespoň to, co měl doposud. Ale pokud je silný a může nastolovat změny podle své vůle -- ten tam je konzervatismus a s intenzitou vichřice přicházejí změny.
Takže vidíme, že i snahy nějak naroubovat "levici" a "pravici" na konzervatismus a progresivismus jsou poněkud mimo.

Levicovost není ctnost: neznamená pomoc potřebným

Další pokus definovat inkriminované pojmy je poněkud emotivní: řada lidí by ráda tvrdila, že "pravice" znamená sobectví a honbu za ziskem bez ohledu na ostatní a za každou cenu, kdežto "levice" znamená solidaritu, empatii, mezilidské vztahy a ohleduplnost. To je velmi efektní argument -- a přitom naprosto nesmyslný.

Znám mnoho ryzích "pravičáků" vyznávajících různé směry -- od anarchokapitalismu přes libertariánství až po monarchismus -- a vidím, že se rozhodně nejedná o lidi sobecké, ba naopak: žádný z nich nemá problém s tím, pomoci bližnímu v nouzi; někteří nezištně zvelebují město, v němž mají nemovitost; a řada z nich pravidelně přispívá na různé charity a bohulibé spolky, přičemž nemá potřebu to ostentativně dávat najevo.
To není nic nového pod sluncem: s blahobytem a nadbytkem se nese ruku v ruce i možnost prakticky pomáhat potřebným a záleží jen na srdci toho kterého člověka, co se svým majetkem udělá. V historii tak můžeme vzpomenout nespočet bohatých mecenášů, kteří zcela altruisticky sponzorovali začínající umělce, zřizovali veřejné školy a nemocnice, platili stipendia chudým studentům, financovali vědecký výzkum pro blaho lidstva a podobně. Všichni tito lidé jsou živoucím důkazem, že pravicové postoje či bohatství naprosto nestojí v protikladu se štědrostí, pomocí druhým a altruismem, ba právě naopak.

Samozřejmě existuje i řada "pravičáků" sobeckých -- ať se jedná o skalní vyznavače Ayn Rand (již Randall Munroe z XKCD vystihl slovy » s Ayn Rand mám problém v tom, že nadšeně souhlasím s 90% každé věty, jenže pak mne vykolejí ono "a proto se ke každému chovejte jako svině" «) nebo prostě "já já já" sobce.
Jenže když jsou pod jednou nálepkou lidé sobečtí i altruističtí, asi se mezi politickou orientaci a altruismus, resp. sobectví nedá klást rovnítko, není-liž pravda?

To potvrdí zběžný pohled na stranu levice. Kromě socialistů typu "krvácející srdce", kteří by rádi vymýtili chudobu a pomohli všem trpícím (jenom zavírají oči před metodami, jakými toho chtějí dosáhnout) tu máme řadu představitelů levice a kavárenských intelektuálů, kteří nikomu nepomohli a naopak chudé ještě více ožebračili: i když pomineme hladomory a ožebračení lidí Stalinem a Kim-Čongem, co taková měnová reforma, jíž tuzemský reálný socialismus sanoval své ekonomické potíže a která zcela ožebračila zejména ty nejchudší?
V tomto duchu píše i Karel Čapek: ten ve své úvaze "proč nejsem komunistou" napsal:

»Je-li mé srdce na straně chudých, proč u všech všudy nejsem komunistou? Protože mé srdce je na straně chudých.(...) Buržoazie, která zde nedovede nebo nechce pomoci, je mi cizí; ale stejně cizí je mi komunismus, který místo pomoci přináší prapor revoluce. Poslední slovo komunismu je vládnout a nikoli zachraňovat; jeho velikým heslem je moc a nikoli pomoc. Chudoba, hlad, nezaměstnanost nejsou mu nesnesitelnou bolestí a hanbou, nýbrž rezervou temných sil, kvasící hromadou zuřivosti a odporu.«

Pravda je nakonec taková, že "pravicovost" či "levicovost" nemá s altruismem či sobeckostí vůbec nic společného: altruisté i sobci se vyskytují v obou skupinách. Takže ani altruismus či sobectví nemohou být tím, co determinuje příslušnost daného člověka na levou či pravou stranu politického spektra.

Pravice znamená osobní svobodu, levice řízení lidstva sociálními inženýry

Ale moment. Co že to Čapek napsal o komunistech? »Poslední slovo komunismu je vládnout a nikoli zachraňovat; jeho velikým heslem je moc a nikoli pomoc.«
Zajímavé: prvek moci, kdy "někdo" rozhoduje o životech ostatních lidí (samozřejmě pro jejich dobro), nacházíme jako společný jmenovatel v každém jednom levicovém systému. Jaký je základní princip socialismu? Že si někdo osobuje právo rozhodovat o tom, kolik majetku kdo "potřebuje" a podle své libovůle mu ho odebírat a přidělovat (pro dobro "sociální rovnosti"). Základní princip nacismu? Že si někdo osobuje právo rozhodovat o tom, kdo má právo na život a území (pro dobro německého národa, který přeci potřebuje svůj lebensraum v darwinistickém boji o přežití). Základní princip environmentalistické ideologie? Že si někdo osobuje právo rozhodovat o tom, kolik zdrojů a na co smí ten který člověk spotřebovat (pro dobro budoucích generací a personifikované Planety Země). Jaký je základní princip "Nové levice"? Že je potřeba ovládnout životy jedinců a ať chtějí či ne, aby božský zákonodárce zachránil své poddané před jejich svobodou (a pro jejich dobro je "uzdravil" z jejich "odcizení" kolektivu a opravit jejich "škodlivé" názory.)

Řečeno s Bastiatem se levičáci dožadují "požadují použití síly k tomu, aby sklony lidstva nahradili sklony svými".
Vytknou si cíl -- "vyšší dobro" -- a požadují, aby se všichni lidé podřídili jejich snaze tento cíl nastolit skrze řízení společnosti násilím vymáhanými dekrety, regulacemi, zákony a normami.
Aby na oltář "blaha společnosti" obětovali svou svobodu, touhy, majetek i životy.
To, jestli je ono 'vyšší dobro' zrovna 'rasovou čistotou', 'záchranou před globálním oteplováním', 'sociální spravedlností' či třeba 'jediným správným náboženstvím' je už jen 'příchutí' toho, co zrovna imponuje levičákům toto hlásajícím a skrze zákony vymáhajícím.

Právě snaha si podřídit lidi, získat nad nimi úplnou moc a řídit jejich životy podle své vůle levicových intelektuálů-sociálních inženýrů (o kterých bude řeč v samostatném článku) stojí za celou tou myriádou regulací EU a zákazů "zločinů bez oběti", jaké se rozmáhají jako mor: zákazy konvenčních žárovek, zákazy ne-úsporných sprchových hlavic, zákazy ne-pasivních domů, snaha EU úplně zakázat auta, zákazy "špatných jídel" a další takové.

Kořen sociálního inženýrství

Základní problém sociálního inženýrství a levice tkví v přebujelé pýše. V tom, že si levičák osobuje právo řešit to, co vidí jako problém, aniž by se přitom zamyslel nad tím, jestli to ti, kterých se to týká vůbec chtějí; zda se nemíchá do věcí, do nichž mu nic není; zda na to má právo; a zda jeho "řešení" nepřinese pouze více problémů.
Levičáci chtějí prostě přetvořit svět ku obrazu svému -- bez toho, aniž by se kohokoli ptali a bez jakékoli úcty k těm, kterým chtějí násilně, z pozice moci, zasahovat do životů.

Proto je velice snadné se stát levičákem, resp. se chovat levicově: stačí ztratit ze zřetele úctu ke druhým, úctu k jejich rozhodnutím a životům.
Tehdy snadno vznikne to, čemu se populárně říká "pravicové diktatury": nejde o nic jiného, než o duševní levičáky, kteří mají akorát představu o tom, jak by měl svět vypadat, nekompatibilní s většinou ostatních levičáků (to je případ mj. Hitlera).
Takto se duševními levičáky nesmírně snadno mohou stát i lidé zdánlivě pravicoví. Stačí maličkost: ztratit úctu ke druhým lidem a pokusit se je násilím, zákony, předělat ku obrazu svému.
Asi nejlepším příkladem této pseudo-pravicové levice je americká Prohibice, která představuje dokonalou ukázku omezenosti sociálního inženýrství a jeho negativních dopadů. I libertariáni se ovšem mohou stát duševními levičáky, kdy obětují svobodu druhých na oltář vlastnímu boji a vítězství -- to se týká zejména snah preventivně zakazovat "nepřátelské" ideologie, náboženství nebo jiné příležitosti k deklaraci názorů.

Autentická pravice

Právě úcta k druhým lidem a jejich svobodě je to, co definuje pravici.
Jedná se o onen slavný výrok »svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého.«
Skvělou definici, již Hobbes ustanovil -- a pak jí nedbal.
Právě to by nás mělo varovat. Pravice si musí v prvé řadě dát pozor na "zhobbesení": abychom se verbálně neoháněli svobodou -- a pak ji druhým v praxi neupírali.


Tematicky i názorově spřízněný je vynikající článek Pavla Exnera Pravicový a levicový názor



Zpět na ostatní články

Licence Creative Commons
Uvedená práce (dílo) podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nezasahujte do díla 3.0 Česko

Vzkaz autoru

Na článek můžete reagovat použitím následujícího formuláře.
Váš komentář:

Váš e-mail (očekáváte-li reakci z mé strany):

Níže prosím opište dvě zdeformovaná slova z obrázku do rámečku pod nimi.
Jedná se o ochranu proti zasílání spamu, protože počítačoví roboti ona slova nedokáží rozluštit. Pokud je nedokážete rozluštit ani vy, kliknutím na ikonku reproduktoru se vám přehrají.