O pojídačích nálepek, Vědoucnosti přesvědčených a společnosti jako traverze

20. 12. 2015
Toto měl být můj poslední článek, který by vyšel na D-FENSu. Ale "projekt cover" nakonec končí tak důsledně, že nevyjde.
Je to pesimistická reflexe na to, jak funguje lidský mozek a argumenty. Na to, jak je možné, že se lidé dožadují zdánlivě schizofrenních "řešení" a proč jim to není divné. Jak selhali akademici a proč nemá cenu debatovat se "žrouty nálepek". Jakou sílu mají "Vypravěči Příběhů" a proč drží v rukou ohromnou politickou moc. A hlavně, jak fungují "Vražedné Nálepky" a co se s nimi dá jako jediné dělat.

Co je to poznání? Znalost odpovědí na otázky "jak?" a "proč?" se něco děje.
V životech umožňuje se tolik nespálit a dosáhnout lepších výsledků s menším úsilím.
Já jsem se poslední rok hodně naučil o společenské dynamice a zpracování informací lidmi – a to, co jsem zjistil úplně proměnilo můj náhled na svět a smysluplnost komunikace a aktivismu.

Mé postřehy nejsou světoborné: jsou přímo na očích. Právě proto je ale těžké si jich všimnout, pojmenovat je a systematicky je zeřadit. Minimálně mně ovšem vydatně pomohly v komunikaci s lidmi: daleko dříve si uvědomím, zda nějaký rozhovor či debata má či nemá smysl a pokud ne, co se s tím dá dělat, pokud vůbec.

Základem systému je čtyřvrstvý model utváření lidského pohledu na svět. Téměř každý má nějaký "kód", co je správné – ať v konkrétní situaci, nebo v obecném fungování světa/státu/kmene/rodiny.

Pečlivě formulované argumenty o tom, co je správné a co ne a jak by se lidé měli chovat, tedy určitá ideologie či světonázor – kupříkladu v podobě zdejších článků či debat pod nimi – jsou až čtvrtou, nejvyšší a nejslabší vrstvou tohoto vnímání.

Kde se tato vrstva bere? Mozek se snaží racionálně, pokud možno vnitřně bezrozporným způsobem uchopit jistou dosti abstraktní morální sadu a zformulovat ji tak, aby šla předat jiným lidem a přesvědčila je o správnosti oné abstraktnější morální sady. To je vrstva třetí.

Teď ale musím pro názornost výkladu trochu přeskočit. Co je prazákladem toho všeho? Nejnižší, první vrstva: přesvědčení. Přesvědčení je z větší části emotivní představa o tom, jak svět funguje nebo by fungovat měl. Tvoří základ osobnosti a vnímání světa a, co je důležité, nemusí tvořit konsistentní systém: říká, čemu věříme či co se nám líbí, přičemž jednotlivé věci, které se nám líbí, mohou klidně být v rozporu až pokryteckých rozměrů.

Než tedy s naším přesvědčením nějak prakticky naložíme, musí projít setříděním: porovnáním toho, která část přesvědčení je důležitější, než jiná, přičemž výsledku onen čtyřvrstvý model říká "hodnoty". Někdy je to jednoduchá volba na základě obecnosti: "zabíjet lidi je špatné", ale "být zavražděn" je horší, ergo sebeobrana (ale znám lidi, kterým toto setřídění vyšlo přesně naopak a na konci stálo "ergo pacifismus".)

Jiný triviální příklad je svoboda versus blahobyt. Každý normální člověk se chce mít dobře a mít zajištěné podmínky pro život a jeho rozvoj, to je biologie. Každý normální člověk chce mít nějaké povolání. A žádnému normálnímu člověku toto samo o sobě nestačí a chce další věci navrch, z "nižších pater" Maslowovy pyramidy potřeb. Jenže různé kombinace těchto věcí se zdají být v rozporu, a tak si je každý člověk jednotlivě váží: je důležitější být pánem svého osudu a riskovat selhání a bídu, nebo mít Jistotu zaměstnání a životních potřeb a zaplatit za to ztrátou některých možností? Výslednici takových úvah běžně nazýváme hodnotovým žebříčkem – a správně činíme.

Světe, na kolena před mou představou, jak máš vypadat!

Zakopaný pes ale spočívá v tom, že se na vahách ocitají nikoli objektivní skutečnosti, nýbrž emo-názory vycházející z přesvědčení. A právě to umožňuje na první pohled nesmyslné a nelogické jednání a argumentaci. Krásný příklad na toto téma je postoj mého známého, který se pouští do politiky: diktatura je špatná, ale aktivisté jsou ještě horší. A jelikož média ukazují, že "diktátor Putin" se aktivistům ubránil kdežto "svobodná společnost" nikoli, je jasné, která hodnota vyhraje a jak bude vypadat následný "morální kód": »soft diktatura a'lá Putin je Dobrá pro svobodu i život.«

Prostě proto, že přesvědčení je emocionální, nikoli racionální, a tudíž předpokládá, že "hodný" diktátor (protože nepřítel mého nepřítele je můj přítel a tedy klaďas) nikdy neublíží jemu, pouze jeho nepřátelům. A výslednice "diktatura je dobrá pro svobodu" mu vůbec nepřijde jako oxymoron a pokud jej na tento logický rozpor upozorňuje, zafunguje sebeobranná reakce první vrstvy:

Může se ale jednat i o zvyk a "normalizaci podle sebe": s jedním nadřízeným jsem měl konflikt ohledně toho, že jsem si loupal mrkev zálesáckým nožem. Aniž by si to uvědomil, zformuloval během svého monologu přesvědčení, které určovalo jeho postoj a které až následně obhajoval argumenty na vrstvě 4:

»Do kanceláře takovéhle zbraně prostě nepatří.«

Tedy: v mé osobní představě tohoto místa nože absentují a ty jsi s mou představou v rozporu, ergo máš problém. Nebo také: když sem nůž nenosím já, nemá jej sem nosit nikdo.

A stejně tak všichni levičáci a "Pojďme změnit svět!" aktivisté vychází z toho, že nějakou svou osobně preferovanou hodnotu povýší na absolutně platnou pro všechny ostatní: ať se jedná o ubíjející stejnost, pardon, "rovnost"; ochranu přírody; ochranu servírek a služeb; či univerzitu pro každého. Ačkoli na přímou otázku, útočící na principy těchto "Absolutních Hodnot", pomýleně považovaných za práva, dotyčný samozřejmě odsouhlasí, že loupit je špatné, násilím normalizovat lidi též atp., tyto hodnoty prostě s důležitostí jejich utkvělého Vyššího Poslání nesnesou srovnání a nakonec nezbude, než nad nimi mávnout rukou: účel musí "jen na chvilku" světit prostředky.

Argumenty? Naopak.

Když toto nevidíte, musíte se nutně čas od času divit, jak průhlednými a účelovými blbostmi lidé argumentují. Jenže ono je to úplně logické a opět máme nádherný příklad.

Na vedlejším fóru je zajímavé vlákno "co jste dělali 11. září." Jeden z přesvědčených "konspirátorů" tam napsal naprosto natvrdo:

»Hned jak jsem to v televizi viděl, řekl jsem si - "stejně si to ty kurvy shodily samy".«

Ano. Víme, že tisíce lidí věří v řízenou demolici WTC – ale věří v ni proto, že k tomu došli racionální úvahou? Většinou je tomu právě naopak: věří v ni proto, že ladí s jejich přesvědčením. Ty "racionální úvahy", sofistikované argumenty a teorie jsou až sveřepou snahou racia někde na čtvrté vrstvě přijít s konsistentním a uvěřitelným vysvětlením, proč má emocionální přesvědčení na vrstvě první pravdu.

Přesně takto je to přitom s většinou pojmů a náhledů na svět: od "světovlády Bilderbergu" – o kterém mám za to, že je snahou racia obhájit prastaré náboženské přesvědčení, že každá událost musí mít jediného, božsky mocného hybatele, ke kterému vedou drátky a bez jehož vůle se nic neděje, protože představa světa, který nikdo neřídí a zla, které nené možné zastavit useknutím jedné jediné hlavy je příliš děsivá – přes "spiknutí NATO vyvolat WW3", odporující všem politickým a vojenským faktům, až po ohánění se "přirozenými právy" – která ve skutečnosti znamenají "přirozené=správné je to, co přijde samozřejmé mně" a pojetí "přirozených práv" u anarchokapitalisty, šaríáka, neokonzervativce, nacionalisty a ruského imperialisty je tak v hodně hustém rozporu, ač se všichni do posledního zašťiťují tím samým pojmem.

Problém je, že zatímco argumenty na vrstvě 4 jsou "postradatelní pěšáci" a mohou být odepsány a nahrazeny novými a lepšími, přesvědčení na vrstvě 1 je podezřele propojené s tím, co tvoří unikátní osobnost člověka: právě ta totiž tvoří paradigma, jímž člověk nazírá na svět, i prapůvod jeho osobní morálky. To znamená, že jakékoli zpochybnění přesvědčení se odepsat nedá a pro svého nositele je naopak k nerozeznání od napadením osobnosti samotné: emocionální jádro si takové zpochybňování přesvědčení zabaleného do argumentů překládá jako "podle toho drzouna jsi blbec a celý tvůj život a vše, čemu věříš je špatně! Uráží tím tvé předky, hodnoty a vše, co je ti svaté! No nezaslouží si přes hubu?! To přeci nemůžeš tolerovat!"

A protože vaše či mé argumenty mohou vyvrátit konkrétní argumenty oponenta na úrovni 4 (Lott a statistiky zločinnosti), ale přesvědčení ("sem zbraně nepatří!") v žádném případě, protiargumentovat přesvědčení nemá šanci cokoli změnit, čehokoli dosáhnout. Jenom zvrátit debatu do emocionální úrovně.

Což je velmi nebezpečné z důvodů, o kterých jsem psal minule ve článku se zavádějícím názvem.

Opačný přístup: staroakademické pojetí a vystavení protichůdným argumentům

Jak trefně naznačil Martin Weiss ve svém vskutku objevném článku o nové vlně politické korektnosti, pointa akademického prostředí kdysi, před F. Drakem, H. Marcuse a zejména před Kuhnem, který zničil vědu, spočívala v tom, že byli mladí lidé, formující si své představy o světě, vystaveni mnoha vzájemně si konkurujícím, ba dokonce odporujícím si názorům a museli veřejně obhajovat závěry a hypotézy, ke kterým došli.

To je velmi důležité: konkurence myšlenek totiž působí proti "zakopání se" ve věži argumentů, které není povoleno zpochybňovat a stávají se posvátnými dogmaty; a veřejná prezentace hypotéz, která znamená, že budou vystaveny palbě kritiky, dá člověku cennou schopnost nazírat na své hypotézy a představy očima oponenta a předem v nich hledat slabá místa, chyby, neplatné argumenty a klíčové informace, které je nutné doložit. Jinak řečeno: skutečná diverzita názorů člověka vede k tomu, aby byl intelektuálně poctivý a sám kriticky testoval své hypotézy a ověřoval pravdivost svých pozic.

Výchozí bodem pak není přesvědčení, protože tomu pod palbou pochyb vůbec nebylo umožněno vzniknout a etablovat se: výchozím bodem je hypotéza, o které si je emocionální jádro člověka plně vědomo, že může či nemusí být platná, ale na tom osobnost nestojí a nepadá... A výsledkem je, nebo by alespoň být mělo, něco tak blízkého hledání pravdy, nakolik je to u člověka vůbec možné: tento přístup vychází z toho, co v pojednání o DK-efektu nekvalifikovanosti vystihli rozvinutím antické teze:

»Čím víc člověk ví, tím víc si uvědomuje, jak málo toho ve skutečnosti ví. Ergo, čím víc člověk zná určitou problematiku, tím víc si je vědom jak je složitá, neprobádaná a obsáhlá, a jak moc věcí ještě nechápe a nezná.«

Takto v nejlepším slova smyslu "staroakademicky" fungující lidé se snaží shromáždit o každém téma, ve kterém se chtějí orientovat, co nejvíce informací z co nejrůznorodějších zdrojů, ty jako u soudu či v detektivce analyzovat, kriticky zhodnotit, na čem se zdroje shodnou, na čem ne, ve kterých otázkách má který zdroj zřejmě motivaci klamat či mlžit atd. a z toho všeho pak syntetizovat výslednou interpretaci, která se přesvědčení velmi blíží...

Až na to, že jelikož si je takový člověk vědom všech těch rozporů v informacích, které "vyřešil" svým "kvalifikovaným odhadem" toho, kdo má v čem pravdu a v čem ne, takže na takovém závěru se nedá stavět jako na skále: naopak je nutné být vždy připraven onen názor přehodnotit. To je výchozím bodem pro jakoukoli smysluplnou debatu: ta se pak nese v duchu "vyrovnávání informačních hladin".

Což samozřejmě stále neznamená, že na konci všichni dospějí ke stejnému závěru – z jednoduchého důvodu:

Každý má nasazené barevné brýle

Každý člověk hledí na svět skrze nějaké paradigma, kterým jej interpretuje. Lenin na vše - včetně feudalismu - hleděl paradigmem třídního boje a tak všechno interpretoval jako třídní boj; hyperortodoxní katolík na vše hledí skrze paradigma hříchu a ten vidí ve všem a za vším; antisemita či hyperortodoxní Rus na vše hledí skrze paradigma spiknutí Židů a také to ve všem vidí; já také na vše hledím nějakým svým, asi obtížněji definovatelným paradigma (možná že lidé zneužívají moc, takže je musí omezovat mocenská konkurence) - a tak dále.

Inteligentnější lidi mají akorát složitější a na první pohled méně zjevné paradigma, ale nikdo není nestranný a nikdo proto nemůže informovat nezaujatě. Z principu.

I v oné poměrně smysluplné debatě tak lidé s naprosto stejnými (vyrovnanými) informačními sadami nedochází ke stejným závěrům právě proto, že i na této jaksi "intelektuálnější" úrovni se opakuje proces ne nepodobný vážení konfliktních přesvědčení, z něhož vychází hodnoty: informace jsou stejné, ale paradigma ovlivňuje to, do jakého rámce představ o fungování či dynamice světa a lidstva jsou zasazeny, které informace jsou vyhodnoceny jako věrohodnější a, v případě "soft" debat, které aspekty jsou důležitější a které naopak zanedbatelné.

Například v debatě o to, zda bylo morálně přijatelné bombardování Drážďan se dá operovat s informacemi o tom, jaký v nich byl průmysl, jak ovlivnilo vybombardování železnice výrobu v Kruppových železárnách, zda si to vyžádali frontoví velitelé atd., ale ve výsledku si stejně každý udělá svůj vlastní obrázek na základě subjektiního poměřování jakou cenu bylo za co přijtelné zaplatit: zda má větší hodnotu nechat přijít o život sto vojáků Spojenců aby byly ušetřeny životy tisíce Němců, nebo naopak.

Jeden rozdíl, a to nesmírně důležitý, tu ale oproti mechanismu "přesvědčení->hodnoty" je: lidé schopní "akademické" debaty si jsou vědomi toho, že je to "jen" jejich osobní přesvědčení, jejich subjektivní názor, jejich víra, nikoli Univerzální Pravda s velkým 'P'. A když narazí na nesouhlasný názor, dovedou se o tom pobavit a pak se v klidu "shodnout na tom, že se neshodnou" a třeba i přejít na jiné téma – zatímco člověk Přesvědčený, jak jsem psal, bere samotnou myšlenku, že by jeho Přesvědčení nebylo zároveň Univerzální, Dokonalou, Objektivní Pravdou za herezi a osobní útok na něj a vše, co je mu drahé a přirozeně přechází do hysterie a útoků na "heretika".

Zcela jinou dimenzi pak "barevné brýle" dostávají ve způsobu, jakým fungují média. Jak se svět "zrychloval", ubývalo lidí schopných číst a přemýšlet: většina chtěla okamžité, předžvýkané informace snadné na pochopení. A většina prodává.

Jak ale podat informace tak, aby byly předžvýkané, intelektuálně nenáročné, snadno stravitelné a přitom čtivé a přesvědčivé? Tak přesvědčivé, že nikdo nebude klást nevhodné otázky nebo do reakce posílat naštvané dopisy, natož pořádat protestní kampaně a odrazovat inzerenty?

Skrze příběhy.

Lidé jsou vypravěči

Zamysleli jste se někdy nad tím, proč mají bajky formu příběhů? Proč se totalitní režimy obtěžovaly s různými "Případy majora Zemana" či "Mýty o Pavlíku Morozovi"? Proč íránské televize vysílaly emotivní hraný horror o židech pijících krev dětí? Proč globální oteplovači tvoří spektakulární filmy o apokalyptických klimatických katastrofách? A proč všechny filmy o policistech vychvalují něco, co ve skutečnosti silně zavání zneužitím pravomoci veřejného činitele či obecným ohrožením?

Lidé milují příběhy. Pamatují si příběhy. A příběhy se i učí: na emotivní bázi si pamatují, kde je dobro a kde zlo. Sám jsem se párkrát přistihl, že po emotivním "historickém velkofilmu" z éry, o které jsem toho moc nevěděl jsem se otřásal vztekem vůči nějakému státu či skupině lidí. Než se zpožděním naskočila pojistka "média hrají na emoce, nebuď blbé emo, nevěř pohyblivým obrázkům."

To je velmi důležité. Jak jsem psal na začátku, jestliže racionální argumenty představují čtvrtou a nejslabší motivaci lidského rozhodování, emotivní předsudky tvoří tu první a nejsilnější. Příběhy, které ze svého principu formují náš pohled na dobro a zlo tedy útočí na tu nejdůležitější vrstvu lidského rozhodovacího řetězce a doslova ji infiltrují. Skvěle to vystihl Cory Doctorow:

»Příběhy jsou propaganda: virus, který proklouzne vaším imunitním systémem kritického myšlení a uhnízdí se přímo do vašich emocí. (...) Rozdíl mezi čtením a studováním příběhu je rozdíl mezi žitím příběhu – a jeho zabitím a rozpitváním.«

Proto jsou příběhy tak neuvěřitelně účinné. Každý dobrý manipulátor ví, že pokud se mu povede obládnout emoce posluchače, těm už se pak zpětně přizpůsobí jeho nahlížení na svět i argumenty. A proto se snaží převést lidi z roviny nepohodlných faktů do roviny příběhů. Ideálně takových, kde se posluchač může ve své empatii ztotožnit s obětí – čemuž velmi napomáhají šokující fotky, ať se jedná o mrtvé děti nebo zakrvavené ženy. Její újmu pak adresát manipulace vnímá jako újmu vlastní… A jen jen se třese odkývat Vypravěči Příběhu jakékoli opatření, které "zajistí, aby se to neopakovalo". Jeho kritické myšlení je v tu chvíli emocemi vypnuté. A přesně o to jde.

Nejedná se ale jen o klasické příběhy a vyslovenou propagandu: formu příběhu má i dnešní zpravodajství. Z nutnosti. Jak píše ve své oči otevírající knize "Let TPA 545" Michael Crichton,

»Nejlepší rámec je vždycky ten, při němž se příběh prezentuje jako konflikt mezi špatným a dobrým, jako mravoučné vyprávění. Protože tohle diváci berou. Když se jí podaří dát příběhu tenhle rámec, bude mít okamžitou kladnou odezvu. Protože promluví jejich jazykem.

Ale jelikož se příběh musí ještě také odvíjet rychle, musí to mravoučné líčení spočívat na řadě známých věcí, které není třeba vysvětlovat. Takových, o kterých diváci vědí, že jsou pravdivé. Vědí například, že velké společnosti jsou zkorumpované a jejich vedoucí představitelé hrabivá, ženy diskriminující prasata. To se dokazovat nemusí, to stačí připomenout. Rovněž se všeobecně ví, že vládní byrokracie je neschopná a líná. A také není pro nikoho tajemstvím, že se cynicky vyrábějí výrobky bez ohledu na ohrožení zdraví zákazníka.

Na takových všeobecně přijímaných skutečnostech musí svůj mravoučný příběh postavit.

A stvořit svižnou mravoučnou reportáž o něčem, co se děje právě teď.«

To neznamená, že by řada z těchto "obecných pravd" zhusta nebyla pravdou skutečnou. Pointa je v tom, že se jedná o generalizaci, která zcela úmyslně a otevřeně ignoruje debatu s fakty a namísto toho s pomocí příběhu a těch nejobecnějších předsudků a klišé unáší debatu do jiné roviny: do roviny nálepek.

Jak dostanete nálepku, jste odepsaní.

Sledovali jste někdy pořad "Máte slovo?" Není o co stát, ale jeho dynamika je poučná: na pořádku každého dílu jsou totiž zcela explicitně rozdány karty, resp. nálepky.

Tohle je Znepokojený Občan. Tady sedí Odbornický Vědec. Proti němu stojí Podezřelý Podjatec zastupující nějakou zájmovou skupinu. A tady máme Ekologa, co hájí přírodu. Proti němu Bezohledného Stavaře. Z firmy podezřelé z Kchorupce. Tady je Sexistický Neandrtálec. A tady Zástupkyně Ženských Organizací.

Načež následuje emotivní výkop: nějaké bombastické obvinění. "Jak je možné, že ... !!!"

Jak se pak odvíjí pořad je podružné. Mnohem zajímavější je sledovat reakce diváků a čtenářů na internetu. A tam zjistíte (nepřekvapivý) fakt: nálepky vyčleňují.

Jakmile někdo dostane nálepku, nikdo se s ním nebaví. Nikoho nezajímá, že byl onálepkován křivě. Nikoho nezajímá, že si ve skutečnosti nemyslí to, co mu podsouvá jeho nálepka. Je odepsaný. Je to nepřítel, jeho argumenty nikdo neposlouchá, je potřeba jej zničit. A tak se hledají další důvody, proč je špatný. Třeba všichni politici Svobodních jsou "pejzatí". Jednou je tak označil nějaký národovec-rusofil a od té dob mají Pajonk i Mach u diváků ČT a čtenářů PL smůlu: jsou to "mizerní židáci" a to je vše**, co diváci vnímají. To, co "pejzatí" skutečně říkají a to, zda to náhodou nedává smysl nikoho** nezajímá.

Úplně stejné je to i se "silničními piráty" – jakmile Lacina vyfasoval svou nálepku, též již nikoho** nezajímalo, co říká nebo co dělal. A o to jde: nálepka je jako zeď. Jakmile ji dostanete, nikdo vás již neposlouchá, nikdo se s vámi nebaví... Zato vás stále více lidí stále více nenávidí, a to zcela bez ohledu na to, co říkáte či děláte. Jste prostě nepřítel – a nepřátelé se neposlouchají, protože jsou Zlo a Nelidé. Naslouchat jim je skoro jako zrada skupiny.

A o to přesně jde. Nálepkování je součást mechanismu, kdy je jedinec-cizák napaden rozzuřeným, hysterickým davem (lhostejno, zda se jedná o čarodějnický proces, fotbalové hooligans, zmanipulované maloměšťáky či PC srocení univerzitních profesorů: dynamika davu je stejná.) Dav jej vůbec nevnímá jako člověka a proto je hluchý k jeho verbální obraně, žadonění a vůbec jakýmkoli projevům: vnímá jej jen jako cizorodý element na svém území, vetřelce, virus, který je nutné co nejrychleji a nejefektněji zlikvidovat. V odborné terminologii je pro takový mechanismus označení "othering" (což je dnes poněkud komplikováno faktem, že termín "othering" ukradli politicky korektní neomarxisté do svého Newspeaku a, jak je jejich zvykem, zcela překroutili jeho význam.)

I v takovém davu je vždy na začátku jedna osoba, která začne hystericky řvát ono "čarodějnice!", "slávista!", "fašííísti!" či třeba "popírač AGW!" – což je přesně nálepkování, akorát na daleko bezprostřednější úrovni. Zde je hlavní ona hysterie: jedná se o boj, a v boji je nutné si zachovat iniciativu a nedovolit protivníku si ji přebrat. Proto je nutné za žádnou cenu nereagovat na to, co protivník říká, a naopak jen co nejhlasitěji opakovat to své a přeřvat jej. A pak zničit. To jsou prehistorické bojové mechanismy (de facto založené na tom, co dnes zoveme "OODA-loop-freeze": proto se policisté cvičí, aby na zatýkaného řvali co nejvíce co nejhlasitějších povelů a nedovolili mu mluvit), které se historicky přirozeně přenesly do dynamiky násilnických davů... A v naší civilizované společnosti s minimem násilí pak do podoby nálepek v médiích a debatách na internetu.

Účel je ale stejný a stejně tak je marné se snažit proti nálepkám argumentovat: jediná vítězná strategie je úprk, přeznačení se, nebo ještě intenzivnější protiútok, ovšem také na úrovni nálepek – čímž slušná, racionální debata nutně končí a namísto názorového střetu se mění v bitku na osobní úrovni. Což je přesně to, o co primitivům jde, protože si jsou na podvědomé úrovni vědomi toho, že vás nedovedou uargumentovat – ale unálepkovat, ukřičet a unadávat ano.

Obrat médií: od objektivity k nálepkovému přesvědčení

Pro nás je toto nebezpečné zejména proto, že na hru s likvidačními nálepkami, zneužíváním příběhů a jednoduchých pravd a hraním na emoce namísto na fakta přistoupili novináři. Skvěle to vystihl opět Crichton v Letu TPA 545:

»V minulosti novináři stáli především o informace a jejich otázky se týkaly přímo určité události. Protože měli zájem přesně vykreslit danou situaci, museli se na věc podívat očima zpovídané osoby, aby pochopili, jak to vlastně myslí. Nakonec s ní možná stejně nesouhlasili, ale bylo pro ně otázkou cti naprosto přesně reprodukovat určitý názor, i když ho posléze třeba zavrhli. Rozhovor nebyl tak velice osobní, protože reportér se soustředil především na podstatu dané události a snažil se pochopit, jak k ní došlo.

Dnes si však novináři myslí, že jejich povolání znamená udělat si hned na začátku vlastní představu a po zbytek interview ji už jenom dokazovat. Nejde jim ani tak o informace jako spíš o odhalení nějaké lumpárny. Z toho důvodu jsou k názoru dotazovaného neskrývaně skeptičtí, protože jsou přesvědčeni, že jim stejně lže.

Začínají s předpokladem všeobecné viny a po celou dobu udržují ovzduší nepřátelství a podezřívavosti. Tahle nová móda je nadto velice osobní. Reportér má eminentní zájem člověka nachytat, přistihnout ho při chybičce nebo hloupém výroku – stačí větička, kterou pak vytrhne z kontextu, aby ze svého protějšku udělal tupce nebo nelidu.

Právě proto, že hledisko je tak osobní, nepřestávají se vyptávat na osobní názor nebo dohady. Myslíte si, že vás ta událost poškodí? Jak dalece firma podle vašeho názoru utrpí? Podobné spekulace minulé generace novinářů nevzrušovaly, protože v centru jejich zájmu byla událost sama. Moderní žurnalisté kladou důraz na subjektivní neboli „interpretační“ hledisko a spekulace jsou pro ně živným roztokem.«

Přidejte si k tomu, že žijeme v éře mamomu a novináři (a hlavně jejich šéfredaktoři) velice dobře vědí, že nejlépe se prodávají emoce – a že negativní emoce mají 3x až 5x větší hodnotu, než emoce pozitivní... A výsledek je nasnadě.

Média si nemohou pomoci a neustále rozeštvávají společnost, dávají likvidační nálepky a tím nepřímo vyzývají k utahování šroubů. Média burcují do válečné mentality. Ne, není to spiknutí: krásným příkladem může být iDnes. Jedni jej obviňují z toho, že nadržuje migrantům; druzí naopak z toho, že k migrantům vyvolává nenávist. Pravda je mnohem prozaičtější: novináři zároveň drží "své vlastní představy, které jen dokazují", a zároveň se snaží najít co nejemotivnější a nejvíce negativní informace, které co nejvíce vystraší publikum a zajistí co nejvyšší čtenost.

Protože pak žijeme v éře urbanizace, je zde takovému působení otevřeno stále více lidí, kteří mají vysokou časovou preferenci: nezajímá je ponaučení z minulosti, nezajímají je dlouhodobé následky jejich činů, zajímá je teď. Teď hned chtějí jednat a nesnesou nikoho, kdo se zdráhá. Se svou vysokou časovou preferencí mají intenzivní prožívání okamžiku: jsou extrémně emotivní. Snadno propadají hysterii. A stejně snadno nekritické (leč vrtkavé) adoraci někoho, kdo se zdá být "jejich" a přitom jim dává cíl a směr. Různými populistickými vůdci, kteří nabízí rychlá a snadná řešení, u kterých se nemusí myslet.

Nu a tito vůdci rádi využijí emotivní nadšení lidu, aby si jej nálepkami udrželi: když se podíváte třeba na asi nejschopnějšího českého populistického politika, nemůžete jistým způsobem neobdivovat způsob, jakým se nálepkami předem vypořádal se všemi ostatními a kterým "nálepkově odrovnal" jakoukoli opozici či kritiku. Pokud s ním někdo nesouhlasí z přesvědčení, je to "pátá kolona" a má být zavřen. Pokud s ním nesouhlasí někdo chytřejší, je to vlastizrádce. To je likvidační nálepka, za tu se v pouličních bouřích vraždí. Pokud s ním někdo souhlasí co do problému, ale nikoli řešení, je to sabotér, případně agent placený vládou. A pokud s ním někdo víceméně souhlasí, akorát není tak radikální, je to agent jako Havel (to už je samo o sobě likvidační nálepka), "placená opozice", která má "rozředit" sílu hnutí.

Prostě a jednoduše: jediný povolený postoj je bezpodmínečný souhlas a úcta. Kdokoli má jiný postoj, dostane chytrou nálepku, na kterou davy slyší. A nemá sebemenší možnost se romu efektivně bránit. Opět: přesně o to jde, proto byl tento konstrukt použit. Zvráceně chytře jsou zde zkombinovány manipulativní "Metoda vyloučení třetího" a Likvidační nálepky.

Když už jsem to nakousl, "vlastizrádci" jsou vůbec zajímavý fenomén. Tato nálepka nahradila středověkou nálepku "čarodějnice": je to provinění, které v očích davu nepochybně zasluhuje trest smrti – a přitom se dá udělit prakticky za cokoli. Mohli byste namítat, že vlastizrada je velmi jednoznačně definovaná a že zrádcem nemůže být ten, kdo někomu nikdy neslíbil věrnost - ale to chápete úplně špatně.

Dav má totiž jinou logiku vlastizrady. Chápejte: to, co si Pepa Přesvědčený myslí, že by se mělo dělat, je to nejlepší pro celý stát. Takže je v zájmu státu, aby dělal to, co chce Pepa. Z čehož logicky plyne, že nedělat to, co chce Pepa, škodí celému státu – a tedy je to vlastizrada!

Že je to pitomost? Ale pánové, to je přeci u nálepek úplně jedno. U nálepek záleží jen na tom, jak hlasitě je křičíte a jak jsou emotivní. A nálepka "vlastizrádce" je právě tak emotivní, jako ve středověku nálepka "čarodějnice". Když ji slyší dav, už nezkoumá, co je na ní pravdy. Proto si osobně dávám setsakramentský pozor na každého, kdo šermuje slovem "vlastizrada" a preventivně jej považuji za grázla, který chce někoho cizí rukou zavraždit křivým obviněním ze zločinu, který nikdy nespáchali – protože veškeré jejich "provinění" je jen nesouhlas s názory dotyčného žalobce blábolícího o vlastizradách.

Dosud jsem totiž nenarazil na nikoho, komu by byla nálepka "vlastizrádce" přiřčena oprávněně – zato na stovky lidí, kteří byli křivě obviněni z "vlastizrady" za to, že nelezli do pozadí cizí velmoci (EU či Rusku), kterou jejich křivožalobce nekriticky adoroval, nebo za to, že nesouhlasili s revolučním návrhem křivožalobce, jak by se měla předělat ČR a její zákony. (Mimochodem, zajímavé je, že jsem ještě nikdy nenarazil na to, že by nálepkou "vlastizrádce" šermoval někdo, kdo adoruje USA - jen od příznivci EU a Ruska. Souvisí to s tím, že USA jsou za oceánem? Nebo s falešným dilema "buď EU, nebo Rusko"? Nebo něčím ještě úplně jiným? Těžko říci...))

I váš čas je cenný.

Naprosto nemá smysl se snažit argumenty přesvědčit davy. Davy nemyslí, davy sežerou dehonestující či dokonce likvidační "nálepky", které různým lidem či skupinám přiřknou hysteričtí řvouni či média (i ta "alternativní") a již s nimi nic a nikdo z lidí nehne, pokud nemá nálepky větší a lákavější. Nemáte-li tak žaludek na pomluvy a likvidační nálepky, nemáte adekvátní protizbraň na Davy a populistické vůdce. Bohužel.

Také nemá cenu debatovat s lidmi, kteří nejsou schopni abstrahovat od svého přesvědčení a zpracovávat nové argumenty: ti mají jasně nastavený filtr, který do jejich mozků propustí jen a pouze ty argumenty, které posílí jejich přesvědčení a korelují s jejich jednoduchým, černobílým viděním světa.

Cenu má debata s lidmi, kteří jsou schopni si vyslechnout argumenty opozice a zvážit je; s lidmi, schopnými kritického myšlení. Takových je ale tuze málo. A co se článků týče, smysl má – odhlédnu-li od terapie psaním – tvořit nikoli přesvědčovací články – neb ty přesvědčí pouze přesvědčené* –, nýbrž pouze neškodné úvahy (ve kterých se Nálepkovači nemají od čeho odpíchnout, takže jejich výpady ad hominem vyznívají trapně) či nejlépe faktografické práce vyšší úrovně s "přidanou hodnotou", které budou vypadat tak odborně, že hloupým nebudou stát ani za přečtení a nebudou mít "koule" na jejich nálepkovací pseudokritiku, nu a chytří si v nich poučení o dynamice či zajímavé informace najdou sami. Jak pravil hlas dissentu: »všichni dobří historici se snaží do práce o minulosti podstrčit vzkaz o současnosti.«

Ale jinak? Hospodské debaty nic nezmění – a "hospodská debata" je téměř každá, kde se člověk má potýkat se "Žrouty Nálepek", "Přesvědčenými Vědoucími" a "Instantními Experty".

Žijeme v nádherné a přitom zatím relativně unikátně svobodné zemi. Řekněte sami, není smysluplnější namísto neproduktivních hádek sednout za volant či řídítka a vyjet si užít výhled do krajiny? Zaposlouchat se do dobré hudby? Projít se s přáteli po parku? Zapadnout s rodinou do čajovny? Vyčistit si hlavu na střelnici? Zalézt na hodinku do dílničky a něco kutit? Nebo třeba přečíst pár chytrých knížek, které – narozdíl od diskusí s Přesvědčenými vědoucími a Pojídači nálepek – člověku poodhalí další fascinující pohled na lidi, svět či techniku?

Kdepak je dnes traverza?

Ano, může to vypada jako rezignace na "občanskou angažovanost" a politický život. Jenže když člověk chvíli studuje historii politických systémů a jejich dynamiky, začne si všímat takového zajímavého vzorce: když chtěli študáci ve Francii roku 1968 instalovat komunismus, 40% lidí bylo ochotných bojovat pro či proti a 60% chtělo jen normálně žít a představovalo inertní masu. Když Hitler v roce 1933 vítězil ve volbách, dostal též cca. 40%. A stejně tak komunisté v u nás v roce 1946. A daly by se najít další a další příklady: od Íránu přes Afghanistán až po Ukrajinu.

S těmi 40 %, spíše však 20 % lidí nic nehne: jsou zcela oddaní "své kauze" a zpravidla ochotní jít přes mrtvoly. Nakonec si často prosadí svou – už proto, že mají jako jediní žaludek na taktiku typu "kdo je proti nám, je zrádce a uříznem mu hlavu a povraždíme rodinu" a vysoce centralizovaný, cílevědomý a efektivní mocenský systém. Jenže tím se dostanou na konec své revoluční cesty, z revolucionářů se změní v ty největší konzervativce odhodlané "bránit revoluci" proti všem a všemu – a jejich nadšení a činorodost začne pomalu vyprchávat. Za pár desítek let přijde první protihnutí; to neuspěje, neb společnost na to není připravena a "starých zastánců tvrdé linie", zvyklých prolévat krev, je pořád ještě příliš. Ale za dalších pár desítek let i zbytky onoho dávného fanatismu vyčpí a systém se zhroutí prakticky sám od sebe – stačí mu trošku vypomoci, nebo jej spíše trochu nasměrovat.

Jinými slovy, jen ve výjimečný čas a na výjimečném místě proti fanatickým revolucionářům s rozsáhlou členskou základnou, posedlým uchvácením moci "pro spásu lidstva", něco zmůže samotný jedinec či skupinka. Se společností, potažmo státem je to jako s mnohatunovou traverzou: pokud je ve stabilním stavu, člověk s ní nehne. Pokud ji někdo rozhýbal, člověka snadno rozdrtí pouhou setrvačností. Pokud se ale traverza, zavěšená za své těžiště, houpe na jeřábu, potom s ní i jedinec či malá skupinka mohou točit, jak se jim zachce (nebo se o ni přetlačovat s jinou, ovšem obdobně velkou skupinkou).

A právě rozpoznání, zda je společnost-traverza v nestabilní pozici a její pohyb se dá i malou silou ovlivnit, zda pevně leží a nikdo s ní nehne... Nebo zda ji někdo silný vychýlil z rovnováhy a ona vypadla z jeřábu, řítí se k zemi a rozdrtí vše, co jí přijde do cesty, je klíčové i pro chápání, kdy má smysl dělat co konkrétně: zda bojovat, nebo se uklidit do ústraní, vybudovat podpůrnou komunitu a přečkat magoření davů či státu jako ekvivalent živelné pohromy.

To se týká fanatiků v mytickém myšlení, schopných ledasčeho. Prázdnými politiky dokáže naopak otáčet jakýkoli zveličený povyk ubohých dvou tisíc lidí na sociálních sítích nebo doslova a do písmene dvojice aktivistů. Žijeme ve zvláštní době. Plné paradoxů.

---

*na jaře 2013 jsem napsal varovné pojednání "Poznáte, že žijete v totalitě?" na téma nenápadnosti instalace totality a náchylnosti davu k jejímu zavedení. Zjevně ale nezafungovalo, protože v lednu 2015 cítil D-FENS potřebu psát úplně na to samé téma a s podobným postřehem. Změní něco ten? Oba články dostaly od místních jedničku, přečetly si je nízké desítky tisíc lidí... A kam se ubírá politický vývoj ČR?
Aha.
Takže tak.

**tyto absolutní kvantifikátory jsou samozřejmě nadsázkou: vztahují se na "emo-hňupy", neschopné abstrahovat nad úroveň nálepek. Takových je pohříchu v národě nemálo.

Zpět na ostatní články