Walther Colt 1911 Gold Cup ("1911.22)

konstrukce | hlavně a jejich ukotvení | provoz | galerie

Colt 1911 je krásná zbraň - nadčasová kvalita, dobrá ergonomie... Jenom je nemožně velká a relativně drahá na pořízení a zejména na provoz.
Řešení? Malorážková 1911. Vzhled a do nějaké míry i konstrukce odpovídající "pětačtyřicítkové" variantě, náklady na provoz nesrovnatelné, co ještě řešit. Inu, výrobce.
Na trhu jsou de facto tři. Italský Kimar, který vyrábí malorážkovou variantu své plynovky K911. Jelikož mám tu plynovku a viděl jsem, že se malorážkový model moc neliší, tudy cesta naprosto jasně nevedla. Pak Umarex/Walther se svým "Colt 1911 rimfire", postaveným na bázi plynovky Umarex 1911. Nu a konečně GSG 1911, jejíž vývojový tým pochází prozměnu od Umarexu.

Prošel jsem stránky gunfóra a vyměnil si asi dvacet zpráv s majitelem GSG1911; řešili jsme hlavně spolehlivost, kvalitu zpracování a "výdrž", protože jsem prostě ulítlý na nerezovou ocel a hliníku nevěřím. Ano, vím že se používá i v letectví, ale ocel je prostě ocel. Na malorážkových 1911 to halt nejde, protože to by pak zpětný ráz nepřetáhl závěr; ale když mi bylo řečeno, že s tím jakýsi amík vystřílel 30 000 ran aniž by se mu ostrouhaly drážky závěru, kohout vyhlodal okolo úderníku jámu zvící povrchového dolu na černé uhlí a vyrval bushing (pro neznalé terminologie - bushingem se zove ta součástka okolo hlavně, kterou se při rozborce otáčí do strany; ze začátku mne to také mátlo), mé pochyby padly a bylo rozhodnuto. Ve prospěch GSG1911 hovořila deklarovaná lepší kvalita zpracování a konstrukce více odpovídající "plné ráži" (závěr je samozřejmě dynamický a hlaveň pevná, ale GSG1911 má stejný domeček a spoušťové ústrojí), proti tomu hovořila potřeba používat High Velocity náboje. A to zase ne, má malorážka měla poslušně papat normální malorážkové náboje, kterých je všude plno - takže když jsem uklidlil paranouiu ohledně hliníku, zvolil jsem nakonec "Walthera".

Název výrobce je veselý: Walther patří pod Umarex a na zbrani používá licencovanou značku Colt. Však to také při registraci paní na Policii trošku zamotalo hlavu - co to vlastně je. Zbraň se podobá plynovkové variantě, leč oproti té má nicméně pár dost zásadních odlišností. Předně, tolerance jsou menší: drážky na sobě sedí jako ulité, žádné viklání a kinklání jako u plynovkové K911. Čímž se dostáváme do sekce

Konstrukce

Samonabíjecí pistole v ráži .22LR, dynamický závěr, pojistka je manuální (zbraň se jako všechny 1911 dá zajistit jen při plně nataženém kohoutu) plus dlaňová pojistka spouště. Kohout má polohu dopadající na úderník, plně nataženo a mezipolohu. Komora má "výstražník" v podobě díry, kterou lze nahlédnout jestli uvidíte okraj nábojnice; moc bych na něj ale nespoléhal.

Co do "konstrukční filosofie" zbraň vychází z Waltheru P22 (což je logické; výrobce replik Umarex, který Walthera koupil, má ve zvyku stavět spoustu různých podob slavných zbraní na bázi jedněch "univerzálních" vnitřností). To mimo jiné znamená jednak to, že je celá zbraň s výjimkou hlavně, ocelové kostky v závěru a pár součástí vyrobena ze slitin hliníku; a jednak to, že má zbraň dvě hlavně: skutečnou vnitřní hlaveň s vývrtem, komorou a závitem u ústí, nalisovanou na straně komory do kostky se skluzavkou, a "vnější hlaveň", která se navléká kolem té vnitřní.

Hlavně a jejich ukotvení

Vnitřní hlaveň má vnější průměr 7,1 mm (což zahrnuje i nalisovanou vrstvičku mědi nebo do hněda povrchově upravené oceli v roli dotekové plochy s vnější hlavní v tloušťce 0,25 mm; tato vrstva není po celé délce hlavně, přerušují ji černá vybrání, kterými je vidět "skutečná" vnitřní hlaveň). Tloušťka vnitřní hlavně na konci vývrtu je zhruba 1,2 mm.
Na "komorovém" konci hlavně je vnitřní hlaveň nalisována do kostky, která ji má lícovat na rám a která má v sobě vyfrézovanou skluzavku do komory a díru pro vytahovač. Ta je též z oceli. Lícování na rám by měla zajišťovat drážka, vyfrézovaná v šířce 7,6 mm. Odpovídající výstupek na rámu má 7,3 mm, takže by na sobě oba díly měly krásně sedět -- jenže chyba lávky. Soudruzi z Umarexu totiž úplně netrefili výškovou toleranci, takže pata kostky nad základnou pěkně plave -- od oka je to tak 0,5 mm.

"Vnější hlaveň" o vnějším průměru 11,9 mm a tloušťce stěny 1,8 mm kupodivu není z hliníku, ale magnetuje a tedy je patrně též z oceli. Na konci u komory má výřez, kterým se aretuje oproti výstupku v objímce rámu (to je vidět na fotkách).

Proč takto komplikovaný systém? Hlaveň je, stejně jako u P22, výměnná. K rámu se přichycuje zcela originálně: na rámu je základna pro kostku vnitřní hlavně a objímka s vnitřním průměrem 10 mm, zvýšeným na straně ústí na 12,05 mm, aby tam pasovala vnější hlaveň. Vnitřní hlaveň s kostkou prostrčíte ze strany komory objímkou a patu kostky s drážkou usadíte na patřičnou kolejničku v rámu. Potom ze strany ústí navléknete kolem vnitřní hlavně tu vnější a pootočíte jí, aby zapadla do aretace v objímce. A celý tento neuvěřitelný systém usadíte na místo tím, že na závit u ústí vnitřní hlavně našroubujete a utáhnete krytku závitu, která zároveň utáhne vnitřní hlaveň na místo, přičemž hlaveň vnější slouží jako vymezovadlo. Neuvěřitelné, ale kupodivu funkční.
Rozebrat se to dá opačným postupem, k uvolnění krytky závitu vnitřní hlavně a tedy povolení celého systému výrobce přikládá klíč.

Závěr

Závěr je ze slitiny hliníku, v přední i zadní části má drážky pro mušku a hledí, v zadní části má zdrsnění pro úchop. Výhozí okénko odpovídá předlozem, tj. "dospělé" 1911.
Ze strany komory je do závěru nad kolejničkami nasunut ocelový kontejner, který obsahuje zápalník a vytahovč. Ten je na svém místě zajištěn pružným kolíkem.
Ze strany komory sahá kontejner až po vršek závěru -- to proto, aby se při střelbě o zbytek závěru opíral, předával mu energii a nevypadával. V tomto "zvednutí" je seshora až k vybrání pro nábojnici vyfrézována 1,44 mm hluboká drážka, která teoreticky může sloužit jako výstražník; na každý pád je ke zbrani dodáván modrý plastový bazmek, který se nasune do komory a právě touto drožkou vede ven jakýsi "praporek", který i při zavřeném závěru indikuje, že je zbraň bezpečně vybitá.

Zbytek

Drážka na závěru, do které zapadá páčka záchytu závěru, by se - jsouc hliníková - otloukla; proto je do ní nalisována ocelová tyčka o průměru cca. 1,6 mm. Zbraň jsem nerozkolíkovával, takže co do materiálů a konstrukce spoušťového či bicího ústrojí nemohu sloužit. Výrobce ovšem tvrdí, že je domeček spoušťového mechanismu plně kompatibilní s "dospělou" 1911.

Zbraň je vybavena dvěma ručními pojistkami: klasickou na boku (která se dá zajistit pouze při plně nataženém kohoutu) a dlaňovou, která blokuje spoušť.
Odpalu při nedovřeném závěru brání odpružené tlačítko na vršku rámu (zhruba tam, kde by na "dospělé" 1911 byla pádová pojistka), které , pokud je zmáčknuto, odpojuje táhlo spoušťového ústrojí od kohoutu, tzn. můžete mačket spoušť jak chcete a kohout nespadne. Protistranou tlačítka je vybrání v ocelovémk kontejneru závěru. Tato pojiskta brání odpálení náboje, dokud není čelo závěru alespoň 2,35 mm od čela komory (resp. kostky vnitřní hlavně).

Rozborka

Rozborka je podobná, jako u všech variací na téma "1911" s dynamickým závěrem. Zmáčknout tlačítko pod bushingem, otočit jím doleva; pustit tlačítko a nechat jej vypadnout i s vratnou pružinou závěru; otočit bushingem doprava a vyndat jej; vyklepnout kolík vratné pružiny a vytlačit páčku záchytu závěru (to jde u 1911.22 docela těžko, protože má výřez pro svou pružinu, který klade značný odpor); pak stáhnout závěr dozadu, sesadit jej z drážek a předem vyvléknout z hlavně:

Provoz

Prvních 1000 ran

Ke 03/2012 jsem vystřílel zhruba 900 ran, z toho zhruba 250 S&B standard, 150 Federal American Eagle HV a zbytek Lapua - DE z krabičky a SK "z plechovky". V manuálu se nepíše, na jaké střelivo je zbraň stavěna; když jsem omylem vystřílel 150ks oněch "High Velocity" Eaglů, napsal jsem tedy na podporu do USA, co se tam smí ládovat a jestli HV střelivo nesnižuje životnost. Odpověď byla jednoduchá: High Velocity i "normální" laborace .22LR jsou v pořádku, není doporučeno střelivo subsonické a naopak jsou doporučeny střely s měděným potahem.

Za celou tu dobu jsem měl se SV střelivem asi 3 zádržky při samonabíjecím chodu, 2 z toho ve stavu značného zaprasení (s kamarádem jsme vystříleli cca. 450 ks. naolejovaného střeliva s olověnou střelou na jeden zátah - jeden střílel, druhý páskoval zásobník; zbytky nespáleného prachu byly úplně všude včetně prostoru mezi komorou a stěnami závěru a na drážkách) a zbývající ve stavu značné úvahy, kdy mohlo jít o chybu úchopu.

Zjistil jsem, že nenamazané HV střelivo zbraň sice "žere" a nevadí ji, ale je s ním velmi citlivá na správný úchop: já nakonec nemám problémy, ale když zbraň půjčím nějaké dámě, zpravidla se jí zasekává ve výhozím okénku -- FTE. S namazaným střelivem není problém.

1k - 5k

Jak jsem si pořídil i "devítku" a hlavně M&P 15-22, frekvence použití 1911.22 se razantně propadla.
Po cca. 5 měsících se po důkladném čištění začalo černění na stěně komory a zevnitř závěru; venku zatím žádné oděrky nevidím, takže spokojenost.

Ačkoli má můj model (Gold Cup) stavitelná mířidla, z výroby mi přišel zcela dostatečný pro mou úroveň. Stejně tak má Gold Cup gumové střenky typu "270°", tzn. se zdrsněním i na předná čísti pažby, díky kterým sice skvěle sedí v ruce, ale když člověk více zabere, může po chvíli ono zdrsnění cítit v prstech.

Přesnost je stále velmi dobrá -- v USA s ní dovedou věci nevídané, můj nejlepší výsledek bylo 10 ran v 10 a 9 polích na 20m, když jsem experimentoval s úchopem a nějak se to dobře sešlo.
V poslední době zkouším levnější střelivo -- American Eagly došly -- a zjistil jsem, že nenamazané levné střelivo občas vyústí v závady (hlavně utržená dna nábojnic či nábojnice, která se v komoře roztáhla natolik, že ji vytahovač nedokázal vytáhnout ven a bylo nutno jí pomoct ručně).
S namazaným střelivem (Lapua SK v plechovce je ideální, namazaná již z výroby) je spolehlivost 100% a jelikož se jedná o SV střelivo, není sebemenší problém ani při slabém úchopu.

pseudo-závada

V březnu 2013, po cca. 3 nebo 4 000 ran, se z ničeho nic, po vystřílení jednoho zásobníku, projevila projevila podivná závada -- náboj nešel zasunout do komory, byl jí strouhán.
Probíral jsem to na fórech a konsensus se nesl v tom duchu, že se "vnitřní hlaveň" povysunula o 0,6mm směrem ku komoře, čímž pádem se o její vyčnívající okraj zasekávají, případně doslova strouhají náboje.

To byl ovšem, jak se záhy ukázalo, nesmyl. Zbraň byla předána na reklamaci, ze které se vrátila s tím... Že se jednalo o nábojnici s urvaným dnem, uvázlou v komoře.
Mrška nábojnice měla dno urvané tak čistě, že zmátla jak mne, tak prodavače: dostal nás fakt, že Walther má vnitřní hlaveň, ve světle čehož taková teorie dávala smysl. Leč chybička se vloudila a vnitřní hlaveň není z mědi a nemá šířku v řádu desetin mm....
V souvislosti s tímto chytákem jsem alespoň zbraň lépe nafotil. Když se to stalo podruhé (se střelivěm Poběda), již jsem se nenechal zaskočit, nábojnici s urvaným dnem rutinně vytáhl a po kontrole, zda něco nezůstalo v hlavni zvesela střílel dále.

Galerie "1911.22"

Poznámka: na "rozebraných" fotkách je v komoře nábojnice s urvaným dnem -- nejedná se o součást zbraně.
Zbraň je na "rozebraných" fotkách zaprasená, protože jsem to fotil před pokusem o reklamaci a tedy jsem zbraň nechal přesně v tom stavu, v jakém se na ní stala závada.

Licence Creative Commons
Uvedená práce (dílo) podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nezasahujte do díla 3.0 Česko