cover72>Zbrojnice>Crosman Benjamin Marauder .177

Crosman Benjamin Marauder

Historie firmy

Kořeny firmy se táhnou až do roku 1923, kdy začali bratři Crosmanové vyrábět diabolky. V roce 1924 od nich rodinnou firmu odkoupil Frank Hahn, který ji přejmenoval na Crosman Rifle Company; zbraně ale začal vyrábět až v roce 1945. Již ve 30. letech ale Crosman získal významnou pozici s CO2 větrovkami, když do oboru přinesl inovaci: 12g CO2 bombičky pro vzduchové zbraně, který jimi z trhu větrovek vytlačil 8gramové potravinářské. V 50. letech firma značně expandovala skrze výrobu pro "interní" značky obchodních domů: během sedmi let se počet zaměstnanců zvýšil z šesti na 150. V roce 1958 pak uvedl první zbraň pod svým jménem, CO2 opakovačku, následovanou první "větrovkou". Již desítky let jsou totiž nosnou řadou firmy primitivní "větrovky" řad "pumpmaster" a "1377", kde pár pumpnutími pažby natlakujete malinkou kartuši a vystřelíte. Důležitý je pak rok 1992, kdy Crosman pohltil konkurenční Benjamin s pětačtyřicetiletou historií vzduchových zbraní, příslušenství a střeliva. Firma mnohokrát vyměnila majitele; tím posledním je investiční skupina Leonarda Picketta, který se ustanovil jejím ředitelem a jménem firmy se silně angažoval v propagaci bezpečného zacházení se zbraněmi; ten zemřel při autonehodě v roce 2000.
Nás ale zajímají větrovky typu PCP, to jest, plněné z tlakových nádob, nikoli pumpováním pažbou. Do tohoto segmentu trhu se Crosman poprvé vydal v roce 2008, kdy si našel díru na trhu a uvedl levnou PCP větrovku Benjamin Discovery. Na úspěch Discovery pak o rok pozěji navázal Marauder, který je předmětem této recenze, následovaný "větrovkou na divočáky" Benjamin Rogue.

Specifika a plusy modelu, filosofie použití

Co do určení je Marauder tak trošku hybrid. Výrobce se chlubí závodní, nastavitelnou, dvojúrovňovou spouští a přesnou hlavní s čokováním; zbraň se ale prodává jako high-end lovecká větrovka, což koneckonců reflektuje i manuál, na kterém se skví veverka popelavá. Existují totiž dva druhy veverek - u nás známá veverka obecná a zejména v anglosaských zemích velmi rozšířená veverka popelavá. Posledně jmenované šedivky jsou značně expansivní druh: jsou větší, než jejich evropské příbuzné, a nesnesou konkurenci. Když se do lesa veverek červených nastěhují ty popelavé, rychle nad nimi vyhrají v zápase o jídlo; veverky červené se pro jistotu okamžitě přestanou rozmnožovat - a navíc podléhají infekci, vůči které jsou veverky popelavé imunní a kterou přenášejí. V Británii i USA je tedy masový lov veverek popelavých rozšířenou aktivitou, která zároveň plní roli ekologickou - kdy nastoluje přírodní rovnováhu odstřelem škůdců -, rekreační a kulinářskou, protože existuje řada receptů na chutnou úpravu ulovených veverek popelavých. Počet zastřelených veverek popelavých jde ročně do stovek tisíc, nu a právě pro roli "pest controll" byl Marauder postavený.
Má proto dlouhou a pohodlnou pažbu, vzhledem k velikosti veverek přesnou hlaveň, pojistku v lučíku zbraně podobně jako u malorážek a zejména unikátní integrovaný moderátor, který mírní rázy vypouštěného tlakového vzduchu a neplaší škůdce: v přímém porovnání s Air Arms 410 FAC nastavené na nízký výkon měla britská větrovka u ústí hlavně 101dB, kdežto Marauder pouhých 85db.
To ale samozřejmě neznamená, že by zbraň nešla použít pro sportovní účely. Jde, a výtečně - proto a jen proto jsem si také Maraudera pořizoval. Koncepcí je ale zbraň optimalizována spíše pro rychlý plinking.
Krom snadného nastavování inbusy je unikátem větrovky "dual-fuel system": v historii firmy jsem zmínil, že se Crosman dlouho zaobírá CO2 systémy. Marauder je postavený tak, že se dá provozovat jak na stlačený vzduch, tak na CO2 a to bez toho, aby se cokoli muselo měnit - jenom maximální plnící tlak je v případě CO2 snížen, a to sice o 69 barů na 2000psi.

Kartuše, plnění, manometr

Černěná kartuše pod hlavní má objem 215ml a je vyrobena z vysoce kvalitní, nikoli však nerezové oceli: když zbraň navlhne, objeví se jemná vrstvička povrchové rzi, která chrání materiál pod ní - podobné chování vykazuje např. hlavňovina Slavií. Maximální provozní tlak udávaný výrobcem je 3000psi (206 barů), ale někteří experimentátoři plní (velice pozvolna a opatrně) až na 3900psi (268 barů), čímž získávají lepší konsistenci a více ran - to ovšem osobně nemohu doporučit a pokud se o to někdo pokusí, jede zcela na vlastní riziko.
Lidé z východní Evropy se nicméně nechali slyšet, že dělali v kontrolovaných podmínkách tlakovou destrukční zkoušku a kartuše udržela až 450 barů (~6 520 psi!), při 460 barech (~6670 psi) odešlo gumové těsnění a teprve při 480 barech (6 960 psi) nastala úplná destrukce, při které odletěla obě dna. Tyto informace je samozřejmě nutno brát neautoritativně, ale zajímavě dokreslují kvalitu materiálů i zpracování.
Kartuše má oboustranně šroubovací průchodník, který na jednu stranu závitem s těsněním uzavírá kartuši a na straně druhé má plnění a závit pro krytku plnění. Navíc je okolo něj objímka se dvěma červíky, která chrání hlaveň. Ta je horní částí objímky volně protažena (nedotýká se), přičemž ji objímka chrání, aby nebyla překročena pevnost v ohybu. (Někteří majitelé raději funkci objímky prohodí a to sice tak, že otvor pro hlaveň vyplní gumovým těsněním - takže se jim hlaveň objímky dotýká - a povolí červíky objímky na zátce kartuše; objímka je pak vedena nikoli kartuší, nýbrž hlavní. Důvod? Některým uživatelům se stávalo, že se objímka pootočila a namísto aby se hlavně nedotýkala se jí nejenže dotkla, ale navíc na ni začala tlačit a tím ji vychýlila; skrze to šla přesnost samozřejmě do kytek. Mně se to neděje, takže nevidím důvod, proč zasahovat do fungující konstrukce.)
Plnění je na konci kartuše, ukryté pod šroubovací zátkou. Jedná se o standardní paintballovou spojku, takže se na ni dá nasadit quickfill, pokud máte obě strany QF konektoru. Krytku závitu je dobré vracet na místo, protože nejméně jednomu člověku již se povedlo nechráněnou spojku urazit.
V kartuši je integrovaný manometr, který vystupuje skrze spodní část pažby. Nejvyšší udávané číslo je 3000 psi (a ano, právě v "psi" je - vzhledem ke svému americkému původu - cejchovaný), ale měří ještě o kousek dál, pokud byste snad 3000psi přestřelili. Jsou na něm barevně vyznačena pásma příliš nízkých (žlutě) a příliš vysokých (červeně) tlaků.

Pažba, rám, bicí a spoušťové ústrojí

Musím se přiznat, že právě pažba byla tím, co mne vedlo ke koupi Marauderu. Ta na CZ200 byla totiž na můj vkus moc krátká a jiné se mi mnoho nelíbily; skutečně dlouhá Monte Carlo amerického stylu s oboustrannou zvýšenou lícnicí, kterou je Marauder vybaven, je přesně tím, co mne oslovilo. Materiál je lakovaný dub, a na tomto místě musím podotknout, že povrchová úprava je poměrně křehká: velice nemoudře jsem jednou do pouzdra navolno přibalil plnící hadici a ta mi "okousla" kus laku, takže prosvítá kus světlého dřeva. K rámu je pažba připevněna jediným šroubem. Daní za dlouhou a pro mne velice ergonomickou pažbu je váha: zbraň se vším všudy váží přes 3,5 kg a ačkoli je výborně vyvážená, pokud ji nosíte v rukou, po půl dni nošení a třiceti sklopkách už je dost cítit. Popruh je nutnost.
Pažba má gumovou botku a jsou do ní zavrtány šrouby s dírami pro popruh (či dvojnožku); předpažbí a rukojeť (klasická pušková, nikoli pistolová jako u CZ200) mají zdrsnění. Na spodní části pažby naleznete vyfrézovaný nápis "Benjamin".
Rám zbraně je z hliníku; prakticky se jedná o kontejner, v němž je uchycena nabíjecí/natahovací klička, zásobník a free-floating hlaveň, který je seshora přišroubován ke kontejneru kartuše. Ta fakticky končí za manometrem, ale její vnější obal pokračuje až k závěru; právě v této zadní části kontejneru kartuše se skrývá bicí mechanismus. Natahovací klička a bicí mechanismus jsou propojeny přes šroub, který vystupuje z kontejneru kartuše do rámu a za který páčka při natahování zachytí. Zespoda pak na kontejner kartuše přiléhá domeček spoušťového ústrojí, který je k němu připojen třemi šrouby.
Bicí ústrojí samotné je stavěná jako univerzální pro modely ráže .177 i .22; pružina tedy klade značný odpor a musíte za ni zabrat. Pro děti může být obtížné natáhnout bicí pružinu, mohou si vypomoct zapřením palce nahatující ruky o zadní stěnu kontejneru kartuše.
Bicí ústrojí je plně nastavitelné: v zadní části kontejneru závěru je díra a v ní jsou v sobě dva inbusové šrouby. Ten o rozměrech 1/4'' nastavuje tuhost bicí pružiny, druhý, o rozměrech 1/8'', pak ovládá vysunutí úderníku (kladívka, chcete-li) a tedy hloubku, jakou otevře ventil. Toto nastavování je tedy možné provádět bez jakéhokoli rozebírání zbraně. Po částečné rozborce se objeví ještě třetí šroub, kterým lze nastavovat úsťovou rychlost regulací otevřenosti ventilu.
Spoušť je "match-grade": dvoustupňová a umožňuje nastavení odporu, pozice spouště vpřed a vzad (pro ideální úchop a spouštění) stejně jako pozici prvního a druhého stupeň spouště. Tovární nastavení je nastavené na odpor cca. 5N; v první fázi jde spoušť velmi lehce, poté se odpor plynule, ale na krátké dráze zvýší (to je druhá fáze) a pak zbraň po domáčknutí s vyšším odporem vystřelí. Mé osobě opět vyhovuje tovární nastavení, lidé zvyklí na Steyry apod. by si pravděpodobně chtěli nastavit menší odpor i dráhu. Před spouští je pojistka amerického typu, tzn. páčka, která přisunutím ke spoušti zbraň zajistí a odtažením vpřed od spouště odjistí. Jak jsem psal již výše, sportovní střelci to patrně neocení, ale zbraň byla stavěna s ohledem na lov drobných hlodavců a jiné škodné.

Hlaveň

Při pohledu na fotografie se může zdát, že má Marauder vskutku masivní hlaveň. To je ovšem jen zdání, které klame: to, co vidíte, je vnější hliníkové pouzdro o průměru 22mm.
Skutečná hlaveň, v mém případě ráže 4,5mm, má vnější průměr 11mm a je uchycena jednobodově (dvěma šrouby v rámu), přičemž v rámci "vnější hlavně" "plave" (proto se této konstrukci říká "free-floating"). Toto řešení používají všechny přesné zbraně a oproti dvoubodovému uchycení má tu výhodu, že hlaveň není ohýbána tepelným rozpínáním pažby (která se rozpíná jinou měrou a rychlostí, než kovová hlaveň). Vývrt má 12 drážek a stoupání patrně 1:16 (tento údaj platí pro ráži .22, předpokládám, že .177 se nebude lišit). Hlaveň je na konci čokovaná; to znamená, že je nepatrně zúžená a všechny diaboly, které jí proletí, "ořeže" na stejný průměr a tvar za účelem zlepšení konsistence. Tento prvek se obyčejně vyskytuje až u zbraní vyšší třídy, ale Crosman rád dělá levnější modely s prvky těch dražších - je to jejich představa konkurenčního boje.
Vnitřní hlaveň je dlouhá 508mm, ale ta vnější nekončí spolu s ní: táhne se ještě dále, kde za vnitřní hlavní následují tři plastové kroužky, které upouštějí do stran vypouštěný tlakový vzduch, a za nimi šroubovací zátka. U modelu ráže .22 se na počátku výroby stávalo, že měly tyto plastové díly moc malý vnitřní průměr, diabola o ně škrtla a tím pádem šla přesnost šejdrem; tento problém již byl vyřešen.

Praktické zkušenosti: přesnost, konsistence

Viděl jsem video, jak na 20m Marauder ustřelil hlavičku sirky. Známá střílí Marauderem špejle. Někteří vlastníci dokáží střílet jednou dírou na 30 metrů. Recenzent PyramidAir jí co do přesnosti pokládá za rovnocennou Air Arms 410 FAC. Když jsem byl s Mrodem poprvé ve Stárkově, Tobi jím na 30m trefoval AA baterie první ranou, já sám jsem pak na tutéž vzdálenost dokázal shodit a pak trefovat naplocho ležící víčko od lahve coly; na 60m jsem pak neměl problém trefovat jablko. A když jsem Mrod poprvé velmi provizorně nastřílel, horizontální přesnost byla do 5mm.
Na druhou stranu jsem měl na posledním střeleckém dnu v Milovicích obrovský problém s vertikálním nastřelením, kde mi to prostě létalo tu tak, tu onak a čas od času blblo i nastřelení horizontální - až jsem z toho byl úplně zoufalý a Sklopky jsem střílel napůl naslepo, prostě odhadem (přesto mi výtečně šel plinking na paintballové kuličky a malinké plechové divočáky, což nepochopím).
Myslím ale, že vím, čím by to mohlo být. Když jsem Maraudera poprvé nastřeloval, kartuše byla naplněná z předchozího dne, bylo 12°C a noc za úplňku. Když se mi s ním onehdá tak dařilo ve Stárkově, bylo to relativně chladné ráno a kartuše byla opět napuštěná z předchozího dne. A naopak, když se mi brutálně nedařilo, bylo žhavé odpoledne a zbraň byla již několikrát dopouštěná (a já zrovna pomalu napouštět neumím). Mám tedy za to, že problém s přesností spočívá v kartuši: když není "odpočatá" po rychlém doplnění nebo prochází změnou teploty do horka a něco se v ní rozpíná, přesnost/konsistence jde šejdrem.
Možná je kartuše menší, než se jeví (ikdyž má oproti CZ200 o 76% větší objem); na každý pád je potřeba doplnit regulátorem. Altaros jej naštěstí vyrábí, nyní již ve druhé generaci, a tak jsem se i já stal jedním z jeho zákazníků. Spokojených, nutno dodat - zatím jsem vyzkoušel jen pár ran na zahradě, ale v rámci mých střeleckých možností teď skutečně všechno "lítá jednou ranou" (téměř) a na 20m kam namířím, tam to padá.

Cena a závěrečné zhodnocení

Zbraň jsem kupoval v JSG, onehdá za 14 810. Pokud chcete střílet někde v chládku tajgy, bude vám to stačit; v opačném případě přidejte 1950 za altarosův regulátor a jste na 16k7. Cenově tak nakonec vyjde podobně, jako konkurenční Air Arms 410. Vybral bych si dnes jinak? Ne; Marauder mi plně vyhovuje jak ergonomií, tak systémem - a regulátor bych si patrně musel dokoupit i s AA410, takže bych nic neušetřil. I ten, kdo ale zvolí opačně neudělá chybu. Mám za to, že volba mezi Marauderem, AA410 a případnou další konkurencí "střední třídy" není ve znamení "lepší - horší", ale "osobně vyhovuje více - osobně vyhovuje méně". Prostě - koupí neprohloupíte, takže si vyberte to, co vám lépe sedne do ruky a k oku.