Filosofie ozbrojené společnosti, část 3/6:

Ochrání vás policie?

Pokud se rovnováha moci nedá nastolit odzbrojením zločinců, ještě je tu otázka, zda se občané mohou spolehnout že je před mocenskou převahou zločinců ochrání policie nebo zda se musí chopit odpovědnosti za životy a zdraví své a svých blízkých. Právě to na základě logiky, judikátů i precedentů rozebírá třetí díl pojednání o ozbrojené společnosti.

V minulém dílu jsme se podívali na zákazy zbraní a zjistili, že katastrofálně selhávají a bezpečnostní situaci jen zhoršují; že není možné odzbrojit zločince. Z toho tedy nutně plyne, že jediný způsob, jak zločince připravit o převahu nad slušnými lidmi je... Ozbrojit slušné a zodpovědné lidi.
Námitky že tím ze slušných lidí uděláme zločince nebo že proti zlu se nemá bojovat zlem jsou rozebrány v dalším díle; teď se držme věci:
Co se stane se společností, když kromě zločinců ozbrojíte i slušné, zodpovědné a spolehlivé lidi?

Když máte zbraň, vyrovná to nepoměr sil. Zločinci si pak velmi rozmyslí, jestli jim útok stojí za to — a když se najednou dívají ne na bezmocnou, slabší oběť, nýbrž do hlavně pistole či brokovnice, většinou utíkají. Ne odcházejí, ale utíkají.
Tak to na základě vlastní zkušenosti vystihli Joyce a Raymond Pappenovi, čilý důchodcovský pár, když s nimi reportér televizní stanice ABC dělal interview o tom, jak Joyce brokovnicí zachránila svého muže když se jim do domu vloupali dva mladí lupiči a napadli je.
Mladému Tomu Palmerovi zase jeho matka řekla, že "zbraň zrovnoprávňuje nerovnoprávné" — nosila ji po celý život a proto se nemusela bát. Její syn se zařídil podle její rady a nelitoval. Překvapenému reportéru tak mohl říct, že pouhé vytažení zbraně mu zachránilo život, když k němu na ulici zamířila skupina zhruba dvaceti "mladíků" se slovy "zabijem vás a těla nikdy nenajdou": když se podívali do hlavně, rychle si to rozmysleli.

Ne nadarmo se palným zbraním říká 'zrovnoprávňovadla'. Jednotlivým zákona dbalým občanům nemůže nic posloužit nic jiného. Pálky, nože, fyzická síla, početní převaha lupičského gangu — to jsou "zrovnoprávňovadla", ke kterým se uchylují gangy. Ze své podstaty se jedná o zbraně, na které průměrný muž či žena nemůže mít pádnou odpověď — pokud nechodí v tlupách nebo nedisponují obrovskou silou." — Massad Ayoob, policista a dlouholetý instruktor obrany

Filosof-ekonom Frédéric Bastiat v roce 1850 konstatoval, že:

Jelikož se člověk ve své přirozenosti snaží vyhýbat bolesti – a jelikož práce sama o sobě je bolestí –, vyplývá z toho, že se člověk uchýlí k loupení pokaždé, když to pro něj bude snadnější než práce. Dějiny nám to ukazují dosti jasně. A za těchto podmínek jej nemůže zastavit morálka ani náboženství.
Kdy potom loupení skončí? Ustane, až když bude pro člověka bolestnější a nebezpečnější než práce.

/ Every agressor deemed it / More trouble than it is worth /

Když máte převahu — monopol na sílu —, loupení je snadné. Ať se jedná o vykopnutí dveří do bytu důchodce či matky-samoživitelky, o přepadení chlapíka v saku dvěma gangstery ozbrojenými noži nebo o obsazení malého sousedního státu velkou armádou. Tak proč to neudělat, když je to tak snadné?
Zcela jiná situace nastává, pokud je oběť ozbrojená ochotná a namísto kapitulace v bezvýchodné situaci bojovat. To již totiž není přepadení: to je souboj. A souboj je zatraceně riziková věc.
V souboji stejně kvalitně vyzbrojených stran totiž ztrácíte svou převahu a akutně vám hrozí, že "neprohraje" vaše oběť, nýbrž vy. Navíc v souboji zpravidla utrpíte ztráty či zranění, což sníží vaše šance na přežití proti konkurenčním zločincům. I v případě, že "vyhrajete" a dosáhnete svého vás to stojí značné prostředky a čas. A k tomu všemu navíc "souboj" znamená, že nestihnete vyřídit loupež za pár vteřin — ale čím déle bojujete, kryjete se a střílíte po sobě, tím více dáváte obránci času na to, aby mu dorazily posily (policie, sousedská hlídka apod.)

A to se nevyplatí. Když oběť vytáhne drápy, zločincům se skokově mění poměr cena:výkon. Konsistentně vypovídají — i na kameru —, že ozbrojených lidí — můžeme jim říkat neoběti — se bojí více, než policie — a tak utíkají. Proč, to je nasnadě:

"když rozhodují sekundy, policie je minuty daleko"

Představte si, že vás v noci vzbudí zařinčení rozbitého okna a vzápětí uslyšíte, jak se někdo se supěním protahuje dovnitř a s dupnutím seskakuje na koberec. Lupič! Ve vašem bytě! Jedny tenké, papundeklové dveře od vás! Možná se prve vydá do jiného pokoje, ale uvědomujte si, jak nekonečně dlouho trvá, než vytočíte policii, dovoláte se, vysvětlíte operátoru, co se děje... A vyčkáte neuvěřitelných více jak deset minut na příjezd hlídky? Deset minut, během kterých vám každou vteřinu hrozí, že do vás lupič vrazí?

Možná, že vás nezavraždí, abyste ho pak nemohli identifikovat. Možná, že policie skutečně dorazí do deseti minut. Možná, že se okamžitě dovoláte na policejní linku a možná, že vám lupič nevyrve a nerozdupe telefon předtím, než se stihnete dovolat pomoci. I pak ale nemáte vyhráno, protože policie tu není od toho, aby vám dělala osobní ochranku: prvořadým účelem policie je vymáhání zákonů, tedy represe. Policie je reaktivní: jak jen s malou trochou nadsázky říká Tom Palmer, "zavolejte policii a ona přijede — a zakreslí křídou vaše mrtvé tělo".

Navíc má Policie stále méně zdrojů, které může vyčlenit na pomoc vám. Policisté v hlídkové službě mají málo peněz — ty si rozdělí plukovníci na odměnách —, takže vypovídají, že mají prakticky limity na výjezdy: stav naší policie začíná připomínat historky o tom, kterak měla po rozpadu SSSR tamní policie (Milice) benzin na dojezd 30km od města, takže za touto hranicí zvesela řádila mafie. Taková je krize — byla v Rusku, je částečně u nás a nevyhýbá se ani USA. I tam šerifové a soudci radí lidem, aby si pořídili zbraně, protože policistů je málo. Na příliš velké území totiž připadá příliš málo policistů a než se dostanou k potřebným, může to trvat celé hodiny — během kterých se napadení lidé musejí ubránit sami.

To stejné pak platí i pro nepokoje, přírodní katastrofy a jiné náhlé krize. Rabování britské omladiny bylo celé postavené na myšlence, že když se stovky mladistvých vydají loupit zároveň taktikou "udeř a uteč", policie bude mít příliš málo personálu, aby je pochytala a zatímco hlídka pojede k přepadení, které již proběhlo a útočníci utekli, jinde bude probíhat další přepadení, jehož oběť se pomoci nedovolá. A tento koncept se jim plně osvědčil: zatčeni byli jen ti, kteří byli neopatrní, špatně se maskovali a byli dopadeni skrze kamery. I v případě jakékoli krize či nepokojů většího rozsahu jsou tedy občané odkázáni sami na sebe, což bylo velmi názorně vidět při demonstracích v Řecku nebo hurikánu Katrina:

Sežeňte zbraně a naučte naše občany, jak s nimi zacházet a střílet. To je to jediné, co pro ně teď můžeme udělat." — Bobby Bright, starosta Montgomery, AL veliteli tamní policie v reakci na chaos po hurikánu Katrina

A smutnou pravdou je i to, že pokud se vám nějaký policista rozhodne vám skutečně "pomáhat a chránit" vás, bude za to penalizován. Policisté totiž musejí svou činnost vykazovat do tzv. Knihy Evidence Práce, která ale naprosto nezná činnosti jako "preventivní ochrana vyděšeného občana", "doprovod ženy lesoparkem" nebo "ukazování cesty": když si bývalý policista stěžoval na to, že si policie nenašla čas na hledání jeho ukradené tašky, ačkoli měla k dispozici "horkou stopu" a záznamy z kamer, jiný policista v aktivní službě mu zcela otevřeně vysvětlil, že policie nemá čas ani na ohledávání místa činu, natož na pátrání po pachatelích méně významných zločinů: co není v Knize Evidence Práce, to je flákání. A tak policie pokutuje, objíždí provozovny, pomáhá revizorům a vodí na záchytku, protože to se vykazuje a počítá.

To ale není ten hlavní problém — to by se dalo vyřešit reorganizací policie či přesměrováním finančních toků z velitelství k hlídkám. Hlavní problém, který většina lidí nechápe, spočívá v tom, že

Policie tu není od toho, aby vám dělala ochranku

Pokud si myslíte, že policie je tu od toho, aby vás chránila, zkuste si zavolat, že jdete domů lesoparkem a máte pocit, že vás někdo sleduje a potřebujete ochranu.
Žádný policista nepřijede, protože to není jeho práce: policie reaguje až poté, co dochází k trestnému činu nebo se k němu nepopiratelně schyluje (jako když lupič tahá kudlu). Předtím nemá ani zákonný důvod, ani možnost zasahovat. A když ten důvod dostane, je už pozdě.

Nestěžujte si na naši policii, takto je to všude a vyplývá to ze samé podstaty policie. Jejím úkolem je vymáhání zákonů: nikoli preventivní ochrana všech, kteří se cítí být ohroženi (dovedete si představit, kolik policistů bychom museli mít, aby mohli být přidělováni občanům jako ochranka?), nýbrž trestání těch, kteří překračují zákon ve snaze je od takového jednání odradit.
Jistě; pokud vás někdo přepadne a kolem zrovna půjde strážník v uniformě, pomůže vám. Pokud jste na dohled od uniformovaného policisty, žádný zločinec samozřejmě není tak hloupý, aby vás přepadal, že — zločinci naopak připravují své nekalé praktiky tak, aby byla policie co nejdále a nemohla je ohrozit.

Policie tu tedy — narozdíl od svého PR — není od toho, aby vás chránila. V USA to Nejvyšší Soud již několikráte potvrdil jasnými judikáty. Nejmarkantnější z takových případů byl vyvolán hrůzami na Lamont Street, kde došlo v březnu 1975 k vlámání se dvou deviantů s noži do domu obývaného třemi ženami — Miriam D. s její dcerou ve druhém patře a Carolyn W. a Joan T. ve třetím.
Zločinecké zrůdy Martin Kent a James Morse vykoply zadní dveře, nalezly Miriam a začaly se na ní ukájet. To se neobešlo bez křiku, takže dvojice žen ve třetím patře vyděšeně zavolala policii, že probíhá loupež. Policie značně neochotně přijela (dispečer přiřadil volání nízkou prioritu), zastavila u předních dveří (vykopnuté zadní se neobtěžovala zkontrolovat), zaklepala a když zločinci neotevřeli, odjela a už se nevrátila. Zrůdy pokračovaly v tyranizování Miriam, které znovu křičela. Carolyn a Joan proto znovu zavolaly na policii, že násilníci již vnikli do domu. Dispečer je ubezpečil, že pomoc je na cestě, ale nikoho neposlal.
Carolyn a Joan o chvíli později usoudily, že policie přijela a situaci vyřešila, pročež zavolaly dolů na Miriam, zda je v pořádku. A to neměly dělat, protože dole nebyli policisté, ale Kent a Morse. Ti je donutili sejít dolů a již měli tři oběti, na kterých se vyžívali příšerných 14 hodin.
Když zločinci konečně odešli a ženy se zmátořily, zažalovaly za prožité peklo okrsek Washington D.C. s tím, že je město naprosto neochránilo, jak to má policie ve sloganu. Koneckonců, je to právě policie spolu se zastánci zákazů zbraní, kdo vždy říká "nebraňte se — nechte policii, ať to vyřídí". Soud ovšem rozhodl, že stát, potažmo policie, nemá žádnou povinnost chránit své občany. Ti se musí ochránit sami.
A aby to měli snazší, Washington D.C. rok po tomto zrůdném incidentu zakotvil zákaz držení zbraní, čímž občanům vyslal jasné poselství: "policie vás nemá povinnost chránit a vy se chránit nesmíte — váš Politik."

Čtrnáct let poté došlo v Kalifornii k jiné tragédii, ovšem s podobnými rysy: Maria Navarro ve svém domově zrovna slavila narozeniny když jí zavolal bratr jejího ex-manžela Raymonda (který měl už rok soudně zakázáno se k Marii přibližovat), že rozzuřený Raymond je na cestě k ní a chce zavraždit ji i kohokoli u ní najde. Vyděšená Maria udělala to, co snad každý z občanů: zavolala policii, že jí jde o život a ať jí někoho pošlou na ochranu. Dispečer ji však šokoval, když se zachoval přesně podle policejní funkce: "No, tak nám zavolejte, až k vám dorazí... Chápejte, co můžeme dělat? Nemůžeme tam poslat policisty, aby čekali, jestli vůbec dorazí."
Jenže Raymond dorazil. O pár minut později vtrhl do domu a zavraždil Marii společně se čtyřmi jejími narozeninovými hosty; dva další zranil. V červnu 1990, o jedenáct měsíců později, se tak Mariini pozůstalí rozhodli zažalovat u Okresního soudu okrsek Los Angeles a Šerifa. Narozdíl od Miriam, Joan a Carolyn z Lamont Street měli kreativní argumentaci Ústavou — ale také prohráli. Soud se vlekl šest dlouhých let a došel až k Odvolacímu soudu v San Franciscu, kde soudce Pregerson v roce 1996 jasně rozhodl, že neměli nárok na pomoc policie.

Myslíte si, že je to u nás lepší? Nenechte se vysmát! Přečtěte si osud pana Malhockého, který vykazuje pozoruhodnou podobnost s americkým případem Marie Navarro. I pan Malhocký, hudebník, skladatel a pedagog, byl v ohrožení agresivním příbuzným — nevlastním synem Heidingerem. Ten byl psychicky narušený a několikrát jej fyzicky napadl; dvě hodiny před smrtí pana Malhockého mu Heidinger vyhrožoval nelegálně drženou zbraní, že jej zavraždí. Malhocký samozřejmě zavolal policii.
Ačkoli nebylo vzhledem k předchozím napadením pochyb o věrohodnosti hrozby a Heidinger se dopustil dvou závažných trestných činů — nebezpečného vyhrožování a nedovoleného ozbrojování —, policie panu Malhockému rozhodně nepřidělila strážníka, aby jej chránil — jen se marně snažila nalézt Heidingera, který se poflakoval po okolí, pak znovu zašel za Malhockým a zavraždil jej, načež si pohodlně odjel do Německa. Na policejní ochranu Malhocký neměl nárok.
A vy jej také nemáte.
Dokud nedojde přímo k útoku na vás nebo vám již zločinec nevyhrožuje, policie vám ještě nemůže pomoci — a když dojde k útoku na vás nebo vám již zločinec vyhrožuje, policie vám už nemůže pomoci, protože to jednoduše nestihne.
Jediný, kdo vám může pomoci, jste vy sami.
Pokud máte čím vyrovnat nepoměr sil mezi vámi a zločincem, který se cítí být na koni. Jako tanvaldský obránce.

Ale napadení je nepravděpodobné (takže kdo nosí zbraň, je paranoidní)

Lidé, kteří odmítají aby slušní lidé nosili zbraně na obranu, vykazují zajímavý vnitřní rozpor. Na jednu stranu říkají, že nosit zbraň na obranu je paranoidní, protože lidem nic nehrozí. Ovšem na stranu druhou říkají, že by se zbraně měly zakázat, protože je používají ozbrojení zločinci... A kvůli hrozbě zločinců cítí potřebu mít ozbrojenou policii.
Nuže, tak si vyberte! Pokud žijeme v takovém světě, že policie musí mít zbraně, aby byla schopna zneškodnit nebezpečné zločince či vraždící šílence, nutně z toho plyne, že je velmi rozumné, aby si přesně k tomu samému účelu pořizovali zbraně i slušní, zákona dbalí občané. Protože jak jsme dokázali výše, policie je neochrání — z principu a ze zákona.
Nu a pokud žádné nebezpečí nehrozí, pak ovšem neexistuje vůbec žádný důvod pro to, aby bylo slušným lidem zakazováno držet a nosit zbraně — ať pro sportovní vyžití, lov nebo jen tak, pro lepší pocit bezpečí.

Na tuto část navazuje díl čtvrtý: ozbrojená společnost a předsudky proti ní