Filosofie ozbrojené společnosti, část 6/6:
Střízlivé úvahy na kompromisu ohledně právní úpravy držení zbraní
Pokud jste četli pozorně, možná jste si všimli, že jsem ve svých rozborech ozbrojené společnosti vždy hovořil o zbraních v rukou slušných lidí. Bohužel nežijeme v dokonalé Utopii, plné samých vyrovnaných, zodpovědných, svědomitých a slušných lidí a jsou mezi námi i tací, kterým zbraně do rukou nepatří — ať se jedná o choleriky, kteří jsou schopni nad sebou úplně ztratit kontrolu, duševně nevyrovnané, neurotické jedince, kteří by chtěli tahat zbraň kdykoli se na ně někdo ošklivě podívá nebo lidi nezodpovědné, kteří mají tendence vypít lahev slivovice a pak zbraní machrovat. A samozřejmě, drtivá většina lidí má za to, že usvědčení násilní zločinci také nemají co mít zbraně.
Někteří lidé — kupříkladu cholerici, kteří nezvládají své chování — to o sobě vědí a zachovají se zodpovědně tím způsobem, že si zbraň nepořídí. Problém je ve zločincích, kteří si zbraně chtějí pořídit ke zlému jednání vědomě, a v lidech nezodpovědných, který si svou nekompetentnost k bezpečnému používání zbraní nepřipouští.
Otázka dostupnosti zbraní veřejnosti je v prvé řadě o důvěře. Fanatičtí zastánci zákazů zbraní tvrdí, že naprosto nikdo není dost důvěryhodný, aby mohl mít zbraň. Na opačném konci jdou do extrému lidé, podle kterých by měl mít právo držet a nosit zbraň úplně každý, zločince a blázny nevyjímaje. Takoví lidé sice stejně seženou zbraně nelegálně nebo zaútočí něčím jiným, ale proč jim napomáhat?
Jak jsem řekl, nežijeme v ideálním světě; jako většina záležitostí našich životů je i otázka regulace či neregulace držení a nošení zbraní předmětem nutného kompromisu. Ten kompromis by ovšem měl stát na etice, logice a faktech, nikoli na emocionální manipulaci a zneužívání tragédií.
Historické příklady i statistiky z mnoha států znova a znova dokazují, že zákazy zbraní nikdy bezpečnost nezlepšily a naopak když začali v USA v 90. letech znovu povolovat nošení zbraní civilisty, hysterické předpovědi krvavé lázně se ukázaly být zcela lichými a zločinnost přinejmenším nerostla, mnohdy pak naopak klesala (což ovšem způsobily v prvé řadě demografické trendy).
Mnoho životů bylo ozbrojenými civilisty zachráněno (včetně jiných, neozbrojených občanů a dokonce pár policistů); na téma životů zachráněných zbraněmi v rukou civilistů existují celé knihy (jako Thank God I had a gun či America fights back, které vlastní autor této práce) a i v naší zemi pár takových lidí známe — mimo jiné obránce z Tanvaldu.
Otázka tedy nezní "mělo by být držení a nošení zbraní slušným lidem povoleno či zakázáno", protože odpověď je zcela jasná: z hlediska bezpečnosti, spravedlnosti svobody je mnohem lepší, když je nošení zbraní slušným lidem povoleno — a slušných lidí, potažmo držitelů zbraní, je naprostá většina (jak jsme si ukázali v předchozích částech).
Otázka zní: jak rozpoznat onu menšinu nezodpovědných či neslušných občanů, kterým zbraně do rukou nepatří?
Psychotesty nefungují (a fungovat nemohou)
Někteří lidé — zvláště pak posudkoví psychologové, kteří mají na jejich zavedení finanční zájem — ustavičně navrhují psychologické testy. Tudy cesta nevede. Každý psychotest jen hrubě orientační a mnohdy je vysloveně škodlivý a nutí adepty se přetvařovat a lhát, protože vyhodnocují odpovědi uchazeče jako kdyby byl psychologem paranoidní blázen: podle slovenských psychotestů na zbrojní průkaz jste kupříkladu agresivní, pokud se nebojíte bouřky. Jiní psychologové jsou prozměnu schopni z toho, jakým způsobem nakreslíte strom provést kompletní diagnózu včetně toho, že máte nižší intelekt a špatné hygienické návyky; a takto by se dalo pokračovat. Psychotest je toliko "hádáním z ruky", který dokáže odfiltrovat jen lidi zcela očividně vyšinuté a přitom hloupé; přitom dávají nemístný prostor pro dogmatismus a nesmyslné domněnky jejich tvůrců (viz "kdo se nebojí bouřky, je agresivní").
Psychotesty navíc nevypovídají nic o tom, jak skutečně žijete — je možné je oblafnout a to zejména pokud máte vyšší IQ. Také pokud plánujete vraždu ale jinak jste normální, projdete jimi. Tak se stalo, že muž, který nedávno vraždil na Slovensku ve mstě za to, že mu společníci ukradli firmu psychotesty prošel; stejně tak prošel psychotesty "lesní vrah" Kalivoda a další vrazi — z nich někteří prošli i náročnějšími psychotesty policejními a armádními.
Člověk se osvědčí chováním
Mnohem větší vypovídací hodnotu než psychotesty má dlouhodobé sledování chování dotyčného. Takovým způsobem je nabytí zbrojního průkazu podmíněno u nás: povolení k nošení zbraně na obranu dostane ten, kdo během minimálně šesti let (od 15 do 21) nespáchal násilný trestný čin, nedopustil se nedbalostního trestného činu se zbraní, nekončí na záchytce, nebere drogy, je natolik bezproblémový, že nemá přestupky proti občanskému soužití, nepytlačí atd. Tyto podmínky náš zákon nazývá "bezúhonnost" a "spolehlivost".
Kdo chce držet a nosit zbraně, musí se prostě chovat jako vzorný občan — i proto jsou jak u nás, tak v Texasu, Rakousku a všude jinde držitelé legálních zbraní ta nejslušnější a z hlediska zákona nejvíce bezproblémová část obyvatel.
Jiný zajímavý přístup mají v některých oblastech Ruska: zbraň tam potřebuje každý, protože jinak by jej sežrala divá zvěř.
Každý si tedy smí koupit brokovnici na obranu; když s ní během tří let nedělá žádné potíže, může si koupit kulovnici.
U nás by šla brokovnice doplnit kupříkladu dlouhou malorážkou, za bezproblémové chování s malorážkou by si člověk mohl "zasloužit" kulovnici (klidně samonabíjecí) a za bezproblémové chování se samonabíjecí kulovnicí pistoli.
Logika takového systému je podobná, jako sledování zodpovědnosti v nynějším zákoně: pokud potřebujete zbraň na obranu domova (brokovnici) či na sport (malorážka), můžete si ji pořídit hned; pokud se osvědčíte jako zodpovědný občan, není problém vám svěřit "dospělou ráži"; nu a pokud ani s puškou velké ráže nevyvádíte žádné nepřístojnosti, očividně jste slušný člověk a se zbraněmi již máte zkušenosti, takže není důvod, abyste si nemohli koupit pistoli a nosit ji s sebou na obranu. Ten, kdo chce vraždit rozhodně nebude čekat třeba 4 roky na pistoli — a naopak slušný občan dostane okamžitě zbraň použitelnou na obranu domu či sport.
Připomínám, že v sousedním Rakousku si může dlouhou malorážku koupit kdokoli, komu bylo 18 — stejně jako u nás vzduchovku.
Dlouhou malorážku totiž nemůžete ani nenápadně schovat a propašovat ji někam, kde byste ji překvapivě vytáhli a začali s ní vraždit či loupit, ani není příliš výkonná.
A co lidé v ohrožení — ti se nesmí bránit?
Na každý pád by zde měl být institut, který by umožnil okamžité nabytí zbraně třeba obětem závažných trestných činů, které mají důvod se obávat o svou bezpečnost, nebo lidem, kterým někdo vyhrožuje ublížením na zdraví: to v živých obrazech ukazuje scéna z filmu "Brave one", kde hlavní hrdinku s přítelem přepadnou pouliční chuligáni, přítele jí umlátí a ona sama se probere v nemocnici na kapačkách, přičemž chuligáni se samozřejmě dál potulují po městě; když si chce po tomto traumatizujícím zážitku pořídit zbraň na obranu, prodavač jí řekne, že by musela čekat dva měsíce na ověření její spolehlivosti — ale ona potřebovala zbraň teď, ne za dva měsíce... A proto si pořídila zbraň nelegální. Kde je poptávka, tam je nabídka...
Registrace zbraní... je taková dvojsečná zbraň
Podobné dilema, jako komu nedovolit nošení zbraní je otázka registrace zbraní. V ideální společnosti by se ke zbraním dostal jen slušný a zodpovědný občan, který to dokazuje zbrojním průkazem; potom by registrace zbraní byla dokonale nesmyslná. Kvůli možnosti prostředníků, kteří by zbraně legálně nakupovali a pak je přeprodávali těm neslušným z občanů je ale zavedena registrace zbraní.
Ta má ovšem i odvrácenou minci: když jsou zbraně registrované, Stát přesně ví, kde jsou... A když se pak k moci dostane nějaký Hitler, Mao, Lenin, Mugabe nebo Blair, přesně ví, u koho má udělat domovní prohlídku a zbraně zabavit. Ne nadarmo se žíká, že "jediné zbraně, které jsou skutečně vaše jsou ty, o kterých stát neví."
Jako ve většině věcí je i zde nutný nějaký kompromis. V Evropě snad přijatelným se zdá být registrace zbraní s tím, že zneužití registrace k plošnému zabavování zbraní slušným lidem by bránila Ústava, jako již ve svém návrhu nové Ústavy navrhoval Pavel Kohout:
Jelikož historické zkušenosti ukazují, že bezbranný národ se může stát snadnou kořistí tyranů nebo zločinců, právo dospělého občana držet střelnou zbraň nebude omezeno, ledaže by k tomu vedly závažné důvody ve smyslu trestních záznamů či snížené psychické způsobilosti dotyčného."
Ve které bych si pouze dovolil nahradit slovo "střelnou" za "palnou" — neboť jinak by slušní Češi měli právo držet luky, nikoli však pušky — a explicitně zdůraznil, že vláda nemůže pod nějakou záminkou provozovat kolektivní vinu a všem lidem zabavovat či zakazovat zbraně určitého typu (jako samonabíjecí kulovnice, opakovací brokovnice, levné pistole apod.)
V USA byl druhý dodatek Ústavním soudem vyložen tak, že občané mají právo nabývat stejných palných zbraní, jaké používá pěchota pravidelné armády; to bylo v roce 1986 přílepkem k zákonu FOPA prakticky zpitvořeno tak, že občané sice smějí mít de facto stejné zbraně, jaké používá pěchota pravidelné armády, ale tyto musí být upravené tak, že budou umožňovat pouze střelbu jednotlivými ranami, nikoli však dávkou; taková definice by mi přišla — v našich podmínkách — za dobrý kompromis (mimo jiné i proto, že by konzervovala současný, bezproblémový stav).
Uvedená práce (dílo) podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nezasahujte do díla 3.0 Česko