Filosofie (a psychologie) ozbrojené společnosti
K dispozici je Kindle verze ve formátu *.mobi
Posudkový psycholog Netík se před časem nechal slyšet, že zbraně chtějí lidé mít proto aby měli moc nad ostatními. Netík sám usiluje především o moc nad ostatními, protože si skrze vydávání posudků vynucuje konformitu se svými představami o tom, jak by podle něj ostatní měli žít a vypadat; nastolené téma mne ale zaujalo. Dospěl jsem totiž k názoru, že je tomu přesně naopak: zbraně lidem znemožňují mít moc nad druhými díky tomu, že nastolují rovnováhu sil. Od psychologie zbraní jsem se rozepsal dále a pokusil se pojmout všechny aspekty držení zbraní slušnými občany; tak vzniklo šest částí (rozdělené je můžete číst z rozcestníku Filosofie ozbrojené společnosti), které jsou na tomto místě pohromadě:
Obsah
V části první jsem se rozepsal na již otevřené téma vztahu zbraní a moci. JUDr Cepl ml. ve svém republikánském článku konstatuje, že žádné moci není možné zcela důvěřovat, protože je omezena lidskou povahou a "kontrolu lze zajistit jedině tím, že se (tyto) moci trvale hlídají navzájem ve věčném šachu". Tento koncept samozřejmě neplatí jen pro moc státní. Proto jsem se pokusil vysvětlit, proč je důležité vyrovnat ve společnosti moc lidí nad druhými a jakou roli v tom hrají zbraně.
Od téma moci a jejího vyrovnání se odvíjí otázka zákazů zbraní, které jsou v některých případech motivovány právě snahou onu moc vyrovnat odzbrojením zločinců. V části druhé jsem proto rozebral tento psychologický motiv, vnímání zbraní jako Symbol zla a pokusil se vysvětlit a na historických příkladech doložit, proč jsou pokusy vyrovnat moc jedněch nad druhými zákazy zbraní nesmyslné a vždy selžou.
Pokud se rovnováha moci nedá nastolit odzbrojením zločinců, ještě je tu otázka, zda se občané mohou spolehnout že je před mocenskou převahou zločinců ochrání policie nebo zda se musí chopit odpovědnosti za životy a zdraví své a svých blízkých. Právě to na základě logiky, judikátů i precedentů rozebírá části třetí.
Část čtvrtá na toto téma navazuje a zabývá se konkrétními historickými zkušenostmi s ozbrojenou společností a přechody společnosti neozbrojené k té ozbrojené. Toho se bezprostředně týká i způsob, jakým o zbraních informují masmédia: ta prokazatelně dezinformují a vyvolávají strach ze zbraní; i to je zde tedy zdokumentováno. A konečně, v této kapitolce jsem se krátce zamyslel i nad některými etickými problémy zbraní a obrany.
Na konci čtvrté části si troufám doufat, že bude střízlivě uvažující člověk mít jasno v tom, že zákazy zbraní pro slušné, zákona dbalé občany jsou dokonale kontraproduktivní, neb napomáhají jenom zločincům, kteří těží ze své převahy nad slabšími.
Nezbývá tedy, než vysvětlit, proč některé vlády a organizace sveřepě usilují o zákazy zbraní bez ohledu na jasné důkazy o škodlivosti jejich počínání, o čemž pojednává část pátá.
Posléze jsem doplnil ještě část šestou, kde předkládám střízlivé úvahy na kompromisu ohledně právní regulace držení zbraní, vysvětluji, proč psychotesty nejsou dobré řešení a ukazuji funkční modely zbraňových zákonů od nás i ze zahraničí.
Část první: zbraně a moc
Zbraně jsou toliko nástroje: mechanické prostředky, které svému držiteli umožňují disponovat výrazně větší silou, než jakou mu nabízí samotná tělesná schránka. Inherentním důsledkem držení zbraní je moc. Nikoli moc jedince nad nad ostatními, protože ta je samoregulující se a v důsledku toho prakticky limituje k nule. Jedná se především o moc nad sebou samým: o moc k zachování integrity svého života, své osobnosti a svého majetku proti vnější agresi.
V tom je základní filosofie zbraní: zbraně vám v ozbrojené společnosti nedávají moc nad ostatními — ale umožňují vám, aby ostatní neměli moc nad vámi. Nemáte totiž na výběr už jen podřízení se jakémukoli agresoru či pokus o útěk: ve chvíli, kdy nehoráznost požadavků agresorů přesáhne všechny meze, mají ozbrojení lidé na výběr i odpor. Postavit se a říci "už ani krok — budete-li pokračovat v útoku na mne a mé blízké, budu střílet." Zbraně jsou "prostředkem poslední záchrany" svobody jedince, kterou se agresor snaží pošlapat a zničit.
Toto je jedna ze základních rovin, na níž se štěpí názory na vhodnost či nevhodnost držení zbraní jedinci. Kořenem řady snah o zákazy zbraní je totiž neustálý boj o moc, o nadvládu nad ostatními: ať již se jedná o kritiky z pozic rváčů a'lá "ale to by znamenalo, že když chci někoho jen tak zmlátit, on by se mohl účinně bránit"; zákonodárce z Jihu USA, kteří se skrze "Jim Crow laws" (zbraně mohli formálně dostat všichni, za které se zaručili "lidé dobré pověsti" jako soudci — ovšem za černochy se nikdo takový nezaručil) snažili zabránit černochům, aby se dostali ke zbraním a mohli se bránit (třeba Ku-Klux Klanu); politiky snažící se odzbrojit své zamýšlené oběti; nebo touhu po absolutní ovládnutí všech aspektů životů "poddaných" podle libovůle sociálních inženýrů a technokratů, kteří vzali příliš doslova Platona.
Co je vlastně prohra?
Aneb o omezení moci ostatních nad ozbrojenýmOzbrojení obránci nemusí vždy vyhrát v tom smyslu, že vyjdou živí a zdraví. Ale mohou neprohrát v tom ohledu, že nebudou vydáni na milost a nemilost jiným. Stačí se podívat na ozbrojený odpor v okupovaných územích během II. světové války. Běžný občan musel gestapáky poslouchat na slovo, ať mu nařídili podstoupit sebepotupnější nebo sebezrůdnější akt jejich zvůle. Běžný neozbrojený Číňan byl vydán napospas Japoncům k nepopsatelně hrůzným a zrůdným "experimentům" či k bestiálnímu mučení a vraždění jako v Nankingu odzbrojeném po kapitulaci (Nankingský masakr je čtení jen pro silné žaludky a na hraný dokument o japonských "medicínských experimentech" jsem se vydržel dívat deset vteřin). A nejinak dopadli i nevinní, nezbrojení Němci po válce, na kterých si svůj sadismus vybíjely prozměnu zrůdy z Revolučních Gard, které v Ústí nad Labem vraždily matky s dětmi, na nádraží řezaly uši a průkaz antifašisty ignorovaly se slovy "Němec jako Němec".
Ne tak lidé ozbrojení: Václava Morávka, Jozefa Gabčíka a Jana Kubiše nacisté nechtěli zabít: chtěli je získat do své moci, aby s nimi mohli dělat co se jim zachtělo, mohli je mučit a pokud možno z nich získat informace, skrze které by dostali jejich přátele a spolupracovníky. Jenže prohráli. Václav Morávek nad nacisty několikrát vyhrál, když se prostřílel na svobodu; i Kubiš s Gabčíkem jednou takto vyhráli. Ale i když je nacisté dostihli a obklíčili, tito ozbrojení občané neprohráli. Prohráli by tehdy, kdyby se nacistům podařilo naplnit svůj záměr s odbojem: kdyby je dokázali zajmout, dostat plně pod svou moc a tu na nich zneužít. Jenže to nemohli — protože odbojáři byli ozbrojeni a bránili se. Nacisté mohli své zamýšlené oběti jen zastřelit (a přitom utrpět znatelné ztráty), ale tím paradoxně prohráli, protože nemohli realizovat svůj zločinný záměr s těmi lidmi.
Úplně stejný případ je židovské povstání ve varšavském ghettu. Cílem nacistů bylo získání absolutní nadvlády nad životy Židů: využitelné zneužít (kupříkladu k padělání peněz), slabší povraždit a pěkné ženy znásilňovat v armádních nevěstincích. Jenže Židé ve varšavském ghettu získali zbraně a našli odvahu k jejich použití — a tím nacisty připravili o moc nad sebou samými. Se zbraněmi měli Židé najednou na výběr. A ani v jejich případě nacisté neuspěli — nemůžete ke svým nekalým cílům zneužít rytce, který po vás střílí, stejně jako nemůžete znásilnit ženu, která drží pistoli. Smolík. (A tím to nekončilo, protože ozbrojení Židé z varšavského ghetta změnili svůj životní postoj: z odevzdanosti a plané naděje do urputného boje proti bezpráví a zločincům navzdory nulovým šancím. A tak do koncentračního tábora Treblinka propašovali zbraně, odpálili muniční sklad a tábor vypálili takovým způsobem, že tři měsíce poté byl vyhlazovací tábor Treblinka navždy uzavřen.)
Odpověď na námitku, že držení palné zbraně nikomu negarantuje vítězství je pak jednoduchá: již samotné držení palné zbraně prakticky garantuje vítězství v případě, že máte za to, že existují i horší věci, než smrt a vy jste ochotni bojovat na život a na smrt abyste nepadli do rukou těch, kteří by vám je udělali. Protože v tom případě jste vyhráli: pokud máte funkční, nabitou zbraň, jasné priority a vůli ji použít, žádný agresor nad vámi nemůže získat neomezenou moc, jakou ke svému řádění potřebovaly lidské zrůdy nejen II. Světové války.
Zároveň je ale jasné, že to je extrém: většina zločinců a agresorů posedlých mocí nad druhými není tak fanatická a když zjistí, že zamýšlená oběť jasně vymezila hranice a je ochotna se bránit, rozmyslí si to.
A to platí jak pro zločince, tak pro pohůnky totalitních vlád. Právě to měl patrně na mysli Alexandr Solženicyn, když v "Souostroví Gulag" napsal:
A jak nás poté v gulazích pálila otázka: Jak by to dopadlo, kdyby si každý příslušník Čeky, který se — vydávaje se na noční zatýkání — loučil se svou rodinou, nemohl být jist, zda se navrátí živý a zdravý? Nebo kdyby lidé v období masového zatýkání — jako když v Leningradu zatkli čtvrtinu celého města — jen pasivně neseděli ve svých úkrytech, třesouce se při každém zabušení na dveře a každém kroku na schodišti, ale pochopili, že nemají co ztratit a odvážně pod schodištěm nachystali přepad půl tuctu lidí se sekerami, kladivy, pohrabáči nebo čímkoli jiným, co bylo po ruce? Koneckonců, předem bylo jasné, že modré čepice v noci netáhnou městem z žádného bohulibého důvodu. A předem jste si mohli být jisti, že váš úder prorazí lebku hrdlořeza.
Nebo co ta "Černá Marie", která parkovala na ulici jenom s šoférem? Co kdyby jí někdo propíchal pneumatiky nebo odvezl? Orgány by brzy zašly na nedostatek důstojníků a dopravních prostředků a bez ohledu na Stalinovu žízeň po krvi by se ta prokletá mašinérie zastavila!
K moci nad druhými se dá zneužít jen nepoměr sil
Zamysleli jste se někdy nad tím, co mají společného všichni masoví vrazi, střelci na školách, lupiči a znásilňovači? Jsou zbabělí.
Vybírají si vždy oběť, která oproti nim bude slabší; oběť, která se jim nebude moci bránit; která je nedokáže zastavit ani zranit — a nad kterou proto budou mít moc skrze nerovnost sil. A jelikož je to zločinec a nikoli oběť, kdo určuje s kým, kde a kdy se utká, agresor vždy produkuje situaci tak, aby byl ve výhodě.
Doslova zbabělci. Jsou to lidé, kteří chtějí zabíjet nevinné lidi, kteří nemají čím se bránit... Takže si vyberou školu, na které je tahle nálepka <zákaz zbraní>, která přímo volá 'pojď a zastřel si mne, protože tu není nikdo ozbrojený'" — John Benner, poručík Ohijské státní policie, bývalý člen SWATu
Tato nerovnost sil je přítomna ve všech přepadeních, protože zločinci nikdy nejdou "na férovku": jejich cílem přece není rytířský souboj s rovnocenným protivníkem, nýbrž porobení si a zneužití oběti, která s nimi nechtěla mít co do činění a na které chtějí parazitovat. V takzvaných "zónách beze zbraní" proběhla většina masakrů v USA, jak názorně ukazuje jejich smutný seznam.
Zatímco však nerovnost sil vyplývající z přesily pouličních gangsterů nebo toliko zkušeností z pouličních bitek (kterým průměrná "kancelářská krysa" — jako je autor — nemůže konkurovat) nejsou na první pohled patrné, nerovnost sil skrze to, že má jen jedna ze zúčastněných stran zbraň je viditelná velmi. Nerovnost ozbrojeného a neozbrojeného člověka je dokonce tak viditelná, že se v myslích řady lidí stává Symbolem: a jelikož se takoví lidé asociují se člověkem neozbrojeným, zbraň si automaticky asociují s agresorem a pak sestavují velmi přesné scénáře střetu takto nerovných sil, ze kterých ovšem vyvozují zcela nesmyslné závěry. Jeden takový hypotetický scénář napsal jistý Demokrat (tzn. volič americké sociální demokracie), který se z něj snažil vyvodit, že "zbraně jsou nedemokratické":
Tento příklad je pravdivý v tom, že je dokonalou ukázkou toho, jak slušný člověk podlehne silnějšímu agresoru. "Demokrat" by ovšem úplně stejně prohrál nejen proti pistoli, ale i proti noži, brutální fyzické přesile nebo i jen zkušenostem a chladnokrevné psychice ostříleného rváče a násilníka. Pravdou totiž je, že zneužitelná je jakákoli nerovnováha síly.Není demokratické střílet lidi. Demokracie znamená, že každý může volit a říkat, co pokládá za správné. Neznamená, že se moc a hrozba náleží jedné osobě (držiteli zbraně). To je přece opak demokracie."
- Agresor: "Budeš dělat to, co ti přikážu!"
- Druhý člověk: "Rozhoduji se, že nikoli. Rozhoduji se dělat to, co chci já a být svoboden z pod vaší agrese."
- Agresor: "K čertu s tebou. Zastřelím tě a vezmu ti tvou osobní svobodu volby (krom jiného) a tedy i tvou demokracii. Prohrál's."
Z toho všeho nevyhnutelně plyne, že násilí a porobování si druhých zločinci a agresory se dá omezit jediným způsobem: vyrovnáním sil slušných lidí a zločinců.
Část druhá: psychologie zákazů zbraní — a její selhání
Existují jen dva způsoby, jak narovnat nerovnováhu sil a tím agresorům a zlým lidem ztížit napadání nevinných: buď slušné lidi vyzbrojit tak, aby byli stejně silní jako zločinci — nebo se pokusit odzbrojit zločince, aby byli stejně slabí, jako slušní lidé.
Většina dospělých lidí má v našem civilizačním okruhu silnou averzi k boji a násilí a je zvyklá, že se o ně postará někdo jiný. Když se proto snaží zvýšit svou bezpečnost a podvědomě vyhodnocují výše uvedenou rovnici, zcela přirozeně se uchylují k pokusům vyřešit nerovnost sil tou cestou, že odzbrojí zločince aby tito byli stejně slabí, jako oni.
To má jediný háček: nefunguje to, nefungovalo to a nikdy to fungovat nebude. Zločinci totiž mají eminentní zájem na vytvoření a udržení oné nerovnosti. Nerovnost sil proti jejich oběti je základním předpokladem pro jejich "práci", takže si vždy najdou způsob, jak být oproti napadenému občanu v přesile. K vytvoření nerovnosti, získání moci nad druhými nebo jejich zabíjení se totiž dá zneužít cokoli:
Všechno je zbraň
Český zákon naprosto brilantně definuje zbraň jako "cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším."
Zbraň je tak Boeing 767, když jej teroristé zneužijí k naletění do budovy. Zbraň byl nákladní automobil, když jej Hepnarová použila k najetí do a usmrcení lidí na tramvajovém ostrůvku. Zbraň je kanystr s benzinem, když se jím žhář snaží zapálit dům. Zbraň je svícen, který cholerický manžel popadne v ložnici a umlátí jím manželku přistihnutou in flagranti. Zbraň je pes, kterého majitel poštve na jiného člověka. Zbraň je kámen, když jej zaostalé kmeny užívají k ukamenování odsouzených k smrti. Zbraň je hrana dlaně karatisty, když jí přeráží ruku napadenému. Zbraň je lahev s kyselinou, kterou zhrzený nápadník v Pákistánu chrstá do obličeje ženy, která jej "zneuctila" odmítnutím. Zbraň je struna do zahradní sekačky, když ji škrtič utáhne okolo krku své oběti. Zbraň jsou armáda a policie, když je ovládne totalitní politická strana a začne je využívat k vraždění Židů (jako nacisté), rolníků (jako Stalin), lidí s brýlemi (jako Rudí Khmérové) nebo třeba zrovna vás.
Zakážete tedy Boeingy, náklaďáky, kanystry, svícny, psy a pak ještě kamení, dráty, elektřinu, vodu, kyselinu a vůbec všechno, co se dá vzít do ruky? A přikážeme karatistům, že musejí chodit s dlaněmi obalenými ručníky?
Ty předměty jsou samy o sobě neškodné. Ba co neškodné: dokonce jsou užitečné. Škodlivé jsou jen tehdy, když je někdo zneužije.
Jít cestou zákazů znamená skončit ve vyšinuté společnosti, kde nikdo nesmí sáhnout vůbec na nic a všichni jsou navlečení do svěracích kazajek protože nikomu nedůvěřujete, že by něco nezneužil.
Jenže zneužití jsou v poměru k užití správnému naprostá menšina.
Za 94 let byly zločinci jako zbraň-střela zneužity tři Boeingy — přičemž desetitisíce dalších létají ku prospěchu všech zúčastněných. Za 122 let bylo u nás vražděno jedním náklaďákem, zatímco desetitisíce jiných denně slouží ku prospěchu. Vodou a kamením bylo spácháno více zločinů (a stalo se nehod — ročně se v USA v bazénech utopí řádově 100x více dětí, než se stane obětí nehody se zbraní), ale o to více dobrých použití mají.
A co do palných zbraní — v USA mají civilisté zhruba 250 milionů zbraní*. Každý rok se takovou zbraní ubrání 2,5 milionu** obyčejných lidí jako vy nebo já, kteří tak zastaví zločince. A zneužito k vraždění je ročně 9146 zbraní*. Tedy, ještě jednou: 250 milionů zbraní — 2,5 milionu zachráněných životů — 0,009 milionů zmařených životů.
Navíc se ukazuje, že
Zákazy nefungují, protože je zločinci ignorují.
Kdo chce, ten zbraň nelegálně má — samozřejmě mluvím o člověku, který má alespoň základní napojení na "podsvětí".
Vlastní zkušenosti s tím mám poměrně staré, to je pravda, ale nepředpokládám, že by to dnes bylo jinak, než řekněme před 10 lety. Tehdy jsem měl kontakty na 'malé ryby' co se týče 'organizovaného zločinu', ale i tam platilo, že kdo chtěl, ten měl...a samozřejmě nejen zbraně, ale i drogy, a podobně." — z veřejné diskuse
Nestarám se o to, že mi vláda říká že nesmim nosit zbraň. Stejně ji budu mít." — těžký zločinec zpovídaný reportérem ABC news Donem Dahlerem
Když se stane nějaká děsivá událost (kterou média v honbě za sledovaností ještě patřičně vystraší společnost), politici v atmosféře všeobecné hysterie a nejistoty rádi volí první řešení, které je napadne a v médiích vypadá tak dobře: nebezpečnou věc zakáží. Ať se jedná o zbraně nebo alkohol. (A zakáží je tím raději, pokud je již dávno zakázat chtěli — jak otevřeně prohlásil starosta Chicaga a bývalý Obamův poradce, Rahm Emanuel: "Nikdy nepromrhejte vážnou krizi, protože vám umožní prosadit věci, o kterých si myslíte že by vám jinak neprošly").
Problém je, že kde je poptávka, tam je vždy i nabídka. Nedávno jste měli příležitost na vlastní oči sledovat, jak se lidé tráví metanolem i po zákazu tvrdého alkoholu — kdo chtěl pít, jednoduše si našel zdroj navzdory zákazu; zdroj ilegální. Se zbraněmi tomu není jinak.
V Británii se v roce 1996 odehrál masakr, ve kterém Tomas Hamilton postřílel 16 dětí. Vláda vzápětí s radostí zakázala a zabavila zbraně — jen aby zjistila, že zbraně z rukou neoprávněných držitelů v žádném případě nevymýtila, jen odzbrojila ty slušné a vydala je napospas gangům: sehnat v Británii nelegální samopal je záležitost jednoho dne i pro reportéra bez vazeb na podsvětí. S takovou se není co divit, že od zákazu zbraní počet zločinů spáchaných s nelegálními zbraněmi utěšeně roste a i stanice BBC — která zákazy obyčejně podporuje — musela uznat, že zneužití zbraní ke zločinům vzrostlo po jejich zákazu o 40%. Guardian pak cituje jednoho z překupníků, že nelegální zbraně má každý dětský gang, mladiství si s nimi vyřizují spory na hřištích a je to horší, než v USA. Kriminalita — včetně té páchané nelegálními zbraněmi — pak utěšeně rostla, až byla Británie v roce 2003 prohlášena za nejnásilnější zemi západní Evropy*** — protože zločinci správně pochopili, že se jim občané nesmí a nemohou bránit.
Můžete dostat čistou (nepoužitou ke zločinu) devítku pistoli za 1500 GBP, Glocka za pár tisíc nebo si objednat MAC-10. Nebo upilovanou brokovnici za 150 liber. Ty seženete nejsnáze. Najdete je v kterékoli chudinské čtvrti, v každé části Londýna a ještě snáze v Manchasteru, kde jsou celé oblasti, do kterých policie vůbec nechodí. (..) "je zde příliv zbraní z východní Evropy a zejména z Polska, a také jich spoustu přivezou lidé, kteří sloužili v Afghánistánu a Iráku. V Liverpoolských docích si můžete objednat 10 zbraní i nějaké granáty a řeknou OK a za dva týdny je tam máte. Většinu zbraní si pořizují ti, co jedou ve drogách - na loupení i na ochranu když kšeftují. Každej, hlavně děcka, chce být gangsta. Sdružují se do skupinek po pěti, po šesti a jeden z nich má bouchačku." - britský překupník s nelegálními zbraněmi pro Guardian
Dokonce i jeden z nejhlasitějších propagátorů britského zákazu zbraní, Ian Bell, měl tolik cti, že v roce 2007 v komentáři pro deník Scotland Sunday Herald veřejně přiznal, že "Zákazy zbraní naprosto selhaly" a že představa že zákaz zbraní sníží počet zločinů s nimi spáchaných nefunguje: doslova napsal, že tvrdě bojoval za to, aby z celé země zmizely zbraně s myšlenkou, že zmizí i násilí, jen aby dospěl k poznání, že "má idea nefungovala" a "zbraně se od zákazu staly rozšířenými. Tak rozšířenými, že každý terorista hodný svého jména musí být ozbrojený až po zuby."
Nakonec Ian Bell došel k hořkému poznání: "je jednoduché něco zakazovat zákona dbalým občanům. Zločinci se ovšem, jaksi z principu, o dobře míněné zákony moc nezajímají. Když se rozhodnou se ozbrojit, zatímco se zbytek společnosti odzbrojuje, rozhněvaní komentátoři novin a jejich rychlé pokusy o řešení celou situaci jen zhoršují."
Kéž by byli stejně upřímní, pokorní a pravdomluvní byli i ostatní reportéři!
Bohužel, emocionální či mocenské důvody pro zákazy zbraní jsou silnější než rozum. Prostorem, jaký masmédia věnovala vrahu Hamiltonovi se prokazatelně "inspiroval" jistý Martin Bryant, který si — ačkoli neměl zbrojní průkaz — skrze inzerát pořídil pušku a 28. dubna 1996 se rozhodl získat svých pár hodin mediální slávy zavražděním 35 lidí v australském Port Arthuru. Média opět zahájila hysterickou kampaň věnovanou vrahu a čerstvě zvolený předseda vlády, John Howard, okamžitě vrhnul všechnu svou energii do toho, aby státům vnutil zákazy zbraní (nemohl jim to přikázat, protože zbraňovou politiku si oficiálně každý stát Austrálie dělal vlastní a Tasmánie a Queensland se zákazy zbraní nesouhlasily). To se nelíbilo stovkám tisíc farmářů a sportovních střelců, které se Howard jal "přesvědčovat" tak, že s nimi uspořádal meeting, na který demonstrativně přišel v neprůstřelné vestě — vyslav tak jasný signál, že všechny střelce považuje za vrahy. Tato ostentativní nedůvěra samozřejmě střeleckou veřejnost pobouřila, čehož se s gustem chopila média, která celou střeleckou komunitu vykreslila jako agresivní, paranoidní šílence.
Australská vláda pak ustanovila striktní legislativu a zvýšila zdravotní daně, aby mohla provést "nedobrovolný výkup" stovek tisíc zbraní. Co se stalo se zločinem asi uhodnete: Australský Institut Kriminologie, tedy instituce, která volala po zákazu zbraní, ve svém vlastním grafu výskytu vražd ukazuje, že zatímco do zákazu v roce 1996 počet vražd klesal (násilí na počátku 90. let měly na svědomí války motorkářských gangů), od zákazu zbraní počet vražd prudce rostl a špičky dosáhl v roce 2002; počet vražd spáchaných s palnou zbraní jejich zákaz vůbec nijak neovlivnil, protože ten klesal od 70. let zhruba stejně. Zákaz zbraní se tedy nejenže minul cílem, protože nepřinesl žádné zlepšení, ale naopak vydal slušné lidi všanc zločincům, kteří odzbrojení svých obětí přivítali s nadšením.
Ale třeba by zákazy mohly fungovat v budoucnu, když se jim dá čas? To tvrdil Ondřej Liška jako předseda Strany Zelených: tvrdě prosazoval zákazy zbraní s tím, že nakonec uspějí, protože zločinci přece zbraně získávají od zákona dbalých občanů a když vláda sebere zbraně zákona dbalým občanům, zločinci nebudou mít kde je sehnat. Výše linkované video Ondřeje Lišku usvědčilo ze lži: samopal Ingram MAC-10, zkonstruovaný v roce 1967, nemohli zákona dbalí občané v Británii držet nikdy — takže pokud je nyní běžně k dostání na ulici, zcela očividně musí pocházet z jiných, nelegálních zdrojů.
Jakých? Inu, je snad legální koupit heroin nebo kokain? Není; a přesto je zvesela prodávaný a rozhodně nepochází z nějakých "místních zdrojů", které by mohly "časem vyschnout". Celý organizovaný zločin stojí na prodeji nelegálních věcí k těm, kteří je poptávají — a kdekoli se pašují a prodávají drogy, pašují a prodávají se i "nelegální" zbraně. A ano, proti nelegálním zbraním je policie právě tak bezmocná, jako proti nelegálním drogám — takže do třetice, ano, nelegální zbraně jsou na ulici právě tak těžko k sehnání a právě tak rozšířené, jako tvrdé drogy.
Pokud tedy vláda zakáže zbraně, jediný, kdo její zákaz poslechne jsou zákona dbalí občané — zločinci jej budou ignorovat, stejně jako ignorují všechny ostatní zákazy (koneckonců, ignorování zákazů je jaksi inherentním specifikem zločinecké kariéry, že.)
Teď se střelnými zbraněmi řeší neshody na dětských hřištích. A dealeři drog ozbrojují mladistvé jako součást svého kšeftu. Můžete si pronajmout zbraň na určitou dobu; pokud už jednou byla použitá k vraždě, půjčovné je menší." - šéfinspektor britské policie Colin Sutton komentuje situaci 12 let po zákazu zbraní
Zbraně vždycky budou k dispozici. Můžete jít do států bývalého SSSR, nebo států, kde mají menší regulace než my, a ačkoli se britským celníkům občas zadaří, mnoho zbraní je do UK prostě propašováno." - David Dyson, jeden z předních britských konzultantů v oblasti zbraní
Zrovnoprávněná oběť
Jelikož se jako zbraň dá použít téměř cokoli a zákazy zbraní se vždy dají obejít (a zločinci je stejnak ignorují), je zhola nemožné vyrovnat síly zločince a oběti (a tedy zločince připravit o jeho převahu a s ní i o odvahu k útoku) cestou odzbrojení zločince. Taková je syrová realita.
Jinak jste na nejlepší cestě způsobit to, co se stalo Suzanně Hupp: zákon jí zakazoval si s sebou vzít zbraň do restaurace, takže ji nechala v autě. Když se svými rodiči jedla, do restaurace najel šílenec v autě a začal zabíjet všechny, na které narazil — a ona se na to musela bezmocně dívat, protože jí zákonodárci "pro její bezpečí" zakázali s sebou mít její zbraň a bránit se. "Pachatelé dobra" ji vydali napospas zločinci a donutili ji se bezmocně dívat, jak její milovaní umírají. Suzanna Hupp o této hrůze, bezmocnosti a vzteku vypovídala před komisí; dobře si ji poslechněte. Tak to dopadá, když se slušní lidé nesmí bránit nebo nesmí mít prostředky k obraně.
Část třetí: jak se vypořádat s lupiči aneb "ochrání vás policie"?
Z toho tedy nutně plyne, že jediný způsob, jak zločince připravit o převahu nad slušnými lidmi je... Ozbrojit slušné a zodpovědné lidi.
Námitky že tím ze slušných lidí uděláme zločince nebo že proti zlu se nemá bojovat zlem jsou rozebrány v následujících kapitolách; teď se držme věci:
Co se stane se společností, když kromě zločinců ozbrojíte i slušné, zodpovědné a spolehlivé lidi?
Když máte zbraň, vyrovná to nepoměr sil. Zločinci si pak velmi rozmyslí, jestli jim útok stojí za to — a když se najednou dívají ne na bezmocnou, slabší oběť, nýbrž do hlavně pistole či brokovnice, většinou utíkají. Ne odcházejí, ale utíkají.
Tak to na základě vlastní zkušenosti vystihli Joyce a Raymond Pappenovi, čilý důchodcovský pár, když s nimi reportér televizní stanice ABC dělal interview o tom, jak Joyce brokovnicí zachránila svého muže když se jim do domu vloupali dva mladí lupiči a napadli je.
Mladému Tomu Palmerovi zase jeho matka řekla, že "zbraň zrovnoprávňuje nerovnoprávné" — nosila ji po celý život a proto se nemusela bát. Její syn se zařídil podle její rady a nelitoval. Překvapenému reportéru tak mohl říct, že pouhé vytažení zbraně mu zachránilo život, když k němu na ulici zamířila skupina zhruba dvaceti "mladíků" se slovy "zabijem vás a těla nikdy nenajdou": když se podívali do hlavně, rychle si to rozmysleli.
Ne nadarmo se palným zbraním říká 'zrovnoprávňovadla'. Jednotlivým zákona dbalým občanům nemůže nic posloužit nic jiného. Pálky, nože, fyzická síla, početní převaha lupičského gangu — to jsou "zrovnoprávňovadla", ke kterým se uchylují gangy. Ze své podstaty se jedná o zbraně, na které průměrný muž či žena nemůže mít pádnou odpověď — pokud nechodí v tlupách nebo nedisponují obrovskou silou." — Massad Ayoob, policista a dlouholetý instruktor obrany
Filosof-ekonom Frédéric Bastiat v roce 1850 konstatoval, že:
Jelikož se člověk ve své přirozenosti snaží vyhýbat bolesti – a jelikož práce sama o sobě je bolestí –, vyplývá z toho, že se člověk uchýlí k loupení pokaždé, když to pro něj bude snadnější než práce. Dějiny nám to ukazují dosti jasně. A za těchto podmínek jej nemůže zastavit morálka ani náboženství.
Kdy potom loupení skončí? Ustane, až když bude pro člověka bolestnější a nebezpečnější než práce.
/ Every agressor deemed it / More trouble than it is worth /
Když máte převahu — monopol na sílu —, loupení je snadné. Ať se jedná o vykopnutí dveří do bytu důchodce či matky-samoživitelky, o přepadení chlapíka v saku dvěma gangstery ozbrojenými noži nebo o obsazení malého sousedního státu velkou armádou. Tak proč to neudělat, když je to tak snadné?
Zcela jiná situace nastává, pokud je oběť ozbrojená ochotná a namísto kapitulace v bezvýchodné situaci bojovat. To již totiž není přepadení: to je souboj. A souboj je zatraceně riziková věc.
V souboji stejně kvalitně vyzbrojených stran totiž ztrácíte svou převahu a akutně vám hrozí, že "neprohraje" vaše oběť, nýbrž vy. Navíc v souboji zpravidla utrpíte ztráty či zranění, což sníží vaše šance na přežití proti konkurenčním zločincům. I v případě, že "vyhrajete" a dosáhnete svého vás to stojí značné prostředky a čas.
A k tomu všemu navíc "souboj" znamená, že nestihnete vyřídit loupež za pár vteřin — ale čím déle bojujete, kryjete se a střílíte po sobě, tím více dáváte obránci času na to, aby mu dorazily posily (policie, sousedská hlídka apod.)
A to se nevyplatí. Když oběť vytáhne drápy, zločincům se skokově mění poměr cena:výkon. Konsistentně vypovídají — i na kameru —, že ozbrojených lidí — můžeme jim říkat neoběti — se bojí více, než policie — a tak utíkají. Proč, to je nasnadě:
"když rozhodují sekundy, policie je minuty daleko"
Představte si, že vás v noci vzbudí zařinčení rozbitého okna a vzápětí uslyšíte, jak se někdo se supěním protahuje dovnitř a s dupnutím seskakuje na koberec. Lupič! Ve vašem bytě! Jedny tenké, papundeklové dveře od vás! Možná se prve vydá do jiného pokoje, ale uvědomujte si, jak nekonečně dlouho trvá, než vytočíte policii, dovoláte se, vysvětlíte operátoru, co se děje... A vyčkáte neuvěřitelných více jak deset minut na příjezd hlídky? Deset minut, během kterých vám každou vteřinu hrozí, že do vás lupič vrazí?
Možná, že vás nezavraždí, abyste ho pak nemohli identifikovat. Možná, že policie skutečně dorazí do deseti minut. Možná, že se okamžitě dovoláte na policejní linku a možná, že vám lupič nevyrve a nerozdupe telefon předtím, než se stihnete dovolat pomoci. I pak ale nemáte vyhráno, protože policie tu není od toho, aby vám dělala osobní ochranku: prvořadým účelem policie je vymáhání zákonů, tedy represe. Policie je reaktivní: jak jen s malou trochou nadsázky říká Tom Palmer, "zavolejte policii a ona přijede — a zakreslí křídou vaše mrtvé tělo".
Navíc má Policie stále méně zdrojů, které může vyčlenit na pomoc vám. Policisté v hlídkové službě mají málo peněz — ty si rozdělí plukovníci na odměnách —, takže vypovídají, že mají prakticky limity na výjezdy: stav naší policie začíná připomínat historky o tom, kterak měla po rozpadu SSSR tamní policie (Milice) benzin na dojezd 30km od města, takže za touto hranicí zvesela řádila mafie. Taková je krize — byla v Rusku, je částečně u nás a nevyhýbá se ani USA. I tam šerifové a soudci radí lidem, aby si pořídili zbraně, protože policistů je málo. Na příliš velké území totiž připadá příliš málo policistů a než se dostanou k potřebným, může to trvat celé hodiny — během kterých se napadení lidé musejí ubránit sami.
To stejné pak platí i pro nepokoje, přírodní katastrofy a jiné náhlé krize. Rabování britské omladiny bylo celé postavené na myšlence, že když se stovky mladistvých vydají loupit zároveň taktikou "udeř a uteč", policie bude mít příliš málo personálu, aby je pochytala a zatímco hlídka pojede k přepadení, které již proběhlo a útočníci utekli, jinde bude probíhat další přepadení, jehož oběť se pomoci nedovolá. A tento koncept se jim plně osvědčil: zatčeni byli jen ti, kteří byli neopatrní, špatně se maskovali a byli dopadeni skrze kamery. I v případě jakékoli krize či nepokojů většího rozsahu jsou tedy občané odkázáni sami na sebe, což bylo velmi názorně vidět při demonstracích v Řecku nebo hurikánu Katrina:
Sežeňte zbraně a naučte naše občany, jak s nimi zacházet a střílet. To je to jediné, co pro ně teď můžeme udělat." — Bobby Bright, starosta Montgomery, AL veliteli tamní policie v reakci na chaos po hurikánu Katrina
A smutnou pravdou je i to, že pokud se vám nějaký policista rozhodne vám skutečně "pomáhat a chránit" vás, bude za to penalizován. Policisté totiž musejí svou činnost vykazovat do tzv. Knihy Evidence Práce, která ale naprosto nezná činnosti jako "preventivní ochrana vyděšeného občana", "doprovod ženy lesoparkem" nebo "ukazování cesty": když si bývalý policista stěžoval na to, že si policie nenašla čas na hledání jeho ukradené tašky, ačkoli měla k dispozici "horkou stopu" a záznamy z kamer, jiný policista v aktivní službě mu zcela otevřeně vysvětlil, že policie nemá čas ani na ohledávání místa činu, natož na pátrání po pachatelích méně významných zločinů: co není v Knize Evidence Práce, to je flákání. A tak policie pokutuje, objíždí provozovny, pomáhá revizorům a vodí na záchytku, protože to se vykazuje a počítá.
To ale není ten hlavní problém — to by se dalo vyřešit reorganizací policie či přesměrováním finančních toků z velitelství k hlídkám. Hlavní problém, který většina lidí nechápe, spočívá v tom, že
Policie tu není od toho, aby vám dělala ochranku
Pokud si myslíte, že policie je tu od toho, aby vás chránila, zkuste si zavolat, že jdete domů lesoparkem a máte pocit, že vás někdo sleduje a potřebujete ochranu.
Žádný policista nepřijede, protože to není jeho práce: policie reaguje až poté, co dochází k trestnému činu nebo se k němu nepopiratelně schyluje (jako když lupič tahá kudlu). Předtím nemá ani zákonný důvod, ani možnost zasahovat. A když ten důvod dostane, je už pozdě.
Nestěžujte si na naši policii, takto je to všude a vyplývá to ze samé podstaty policie. Jejím úkolem je vymáhání zákonů: nikoli preventivní ochrana všech, kteří se cítí být ohroženi (dovedete si představit, kolik policistů bychom museli mít, aby mohli být přidělováni občanům jako ochranka?), nýbrž trestání těch, kteří překračují zákon ve snaze je od takového jednání odradit.
Jistě; pokud vás někdo přepadne a kolem zrovna půjde strážník v uniformě, pomůže vám. Pokud jste na dohled od uniformovaného policisty, žádný zločinec samozřejmě není tak hloupý, aby vás přepadal, že — zločinci naopak připravují své nekalé praktiky tak, aby byla policie co nejdále a nemohla je ohrozit.
Policie tu tedy — narozdíl od svého PR — není od toho, aby vás chránila. V USA to Nejvyšší Soud již několikráte potvrdil jasnými judikáty. Nejmarkantnější z takových případů byl vyvolán hrůzami na Lamont Street, kde došlo v březnu 1975 k vlámání se dvou deviantů s noži do domu obývaného třemi ženami — Miriam D. s její dcerou ve druhém patře a Carolyn W. a Joan T. ve třetím.
Zločinecké zrůdy Martin Kent a James Morse vykoply zadní dveře, nalezly Miriam a začaly se na ní ukájet. To se neobešlo bez křiku, takže dvojice žen ve třetím patře vyděšeně zavolala policii, že probíhá loupež. Policie značně neochotně přijela (dispečer přiřadil volání nízkou prioritu), zastavila u předních dveří (vykopnuté zadní se neobtěžovala zkontrolovat), zaklepala a když zločinci neotevřeli, odjela a už se nevrátila. Zrůdy pokračovaly v tyranizování Miriam, které znovu křičela. Carolyn a Joan proto znovu zavolaly na policii, že násilníci již vnikli do domu. Dispečer je ubezpečil, že pomoc je na cestě, ale nikoho neposlal.
Carolyn a Joan o chvíli později usoudily, že policie přijela a situaci vyřešila, pročež zavolaly dolů na Miriam, zda je v pořádku. A to neměly dělat, protože dole nebyli policisté, ale Kent a Morse. Ti je donutili sejít dolů a již měli tři oběti, na kterých se vyžívali příšerných 14 hodin.
Když zločinci konečně odešli a ženy se zmátořily, zažalovaly za prožité peklo okrsek Washington D.C. s tím, že je město naprosto neochránilo, jak to má policie ve sloganu. Koneckonců, je to právě policie spolu se zastánci zákazů zbraní, kdo vždy říká "nebraňte se — nechte policii, ať to vyřídí". Soud ovšem rozhodl, že stát, potažmo policie, nemá žádnou povinnost chránit své občany. Ti se musí ochránit sami.
A aby to měli snazší, Washington D.C. rok po tomto zrůdném incidentu zakotvil zákaz držení zbraní, čímž občanům vyslal jasné poselství: "policie vás nemá povinnost chránit a vy se chránit nesmíte — váš Politik."
Čtrnáct let poté došlo v Kalifornii k jiné tragédii, ovšem s podobnými rysy: Maria Navarro ve svém domově zrovna slavila narozeniny když jí zavolal bratr jejího ex-manžela Raymonda (který měl už rok soudně zakázáno se k Marii přibližovat), že rozzuřený Raymond je na cestě k ní a chce zavraždit ji i kohokoli u ní najde. Vyděšená Maria udělala to, co snad každý z občanů: zavolala policii, že jí jde o život a ať jí někoho pošlou na ochranu. Dispečer ji však šokoval, když se zachoval přesně podle policejní funkce: "No, tak nám zavolejte, až k vám dorazí... Chápejte, co můžeme dělat? Nemůžeme tam poslat policisty, aby čekali, jestli vůbec dorazí."
Jenže Raymond dorazil. O pár minut později vtrhl do domu a zavraždil Marii společně se čtyřmi jejími narozeninovými hosty; dva další zranil. V červnu 1990, o jedenáct měsíců později, se tak Mariini pozůstalí rozhodli zažalovat u Okresního soudu okrsek Los Angeles a Šerifa. Narozdíl od Miriam, Joan a Carolyn z Lamont Street měli kreativní argumentaci Ústavou — ale také prohráli. Soud se vlekl šest dlouhých let a došel až k Odvolacímu soudu v San Franciscu, kde soudce Pregerson v roce 1996 jasně rozhodl, že neměli nárok na pomoc policie.
Myslíte si, že je to u nás lepší? Nenechte se vysmát! Přečtěte si osud pana Malhockého, který vykazuje pozoruhodnou podobnost s americkým případem Marie Navarro. I pan Malhocký, hudebník, skladatel a pedagog, byl v ohrožení agresivním příbuzným — nevlastním synem Heidingerem. Ten byl psychicky narušený a několikrát jej fyzicky napadl; dvě hodiny před smrtí pana Malhockého mu Heidinger vyhrožoval nelegálně drženou zbraní, že jej zavraždí. Malhocký samozřejmě zavolal policii.
Ačkoli nebylo vzhledem k předchozím napadením pochyb o věrohodnosti hrozby a Heidinger se dopustil dvou závažných trestných činů — nebezpečného vyhrožování a nedovoleného ozbrojování —, policie panu Malhockému rozhodně nepřidělila strážníka, aby jej chránil — jen se marně snažila nalézt Heidingera, který se poflakoval po okolí, pak znovu zašel za Malhockým a zavraždil jej, načež si pohodlně odjel do Německa. Na policejní ochranu Malhocký neměl nárok.
A vy jej také nemáte.
Dokud nedojde přímo k útoku na vás nebo vám již zločinec nevyhrožuje, policie vám ještě nemůže pomoci — a když dojde k útoku na vás nebo vám již zločinec vyhrožuje, policie vám už nemůže pomoci, protože to jednoduše nestihne.
Jediný, kdo vám může pomoci, jste vy sami.
Pokud máte čím vyrovnat nepoměr sil mezi vámi a zločincem, který se cítí být na koni. Jako tanvaldský obránce.
Ale napadení je nepravděpodobné (takže kdo nosí zbraň, je paranoidní)
Lidé, kteří odmítají aby slušní lidé nosili zbraně na obranu, vykazují zajímavý vnitřní rozpor. Na jednu stranu říkají, že nosit zbraň na obranu je paranoidní, protože lidem nic nehrozí. Ovšem na stranu druhou říkají, že by se zbraně měly zakázat, protože je používají ozbrojení zločinci... A kvůli hrozbě zločinců cítí potřebu mít ozbrojenou policii.
Nuže, tak si vyberte! Pokud žijeme v takovém světě, že policie musí mít zbraně, aby byla schopna zneškodnit nebezpečné zločince či vraždící šílence, nutně z toho plyne, že je velmi rozumné, aby si přesně k tomu samému účelu pořizovali zbraně i slušní, zákona dbalí občané. Protože jak jsme dokázali výše, policie je neochrání — z principu a ze zákona.
Nu a pokud žádné nebezpečí nehrozí, pak ovšem neexistuje vůbec žádný důvod pro to, aby bylo slušným lidem zakazováno držet a nosit zbraně — ať pro sportovní vyžití, lov nebo jen tak, pro lepší pocit bezpečí.
Část čtvrtá: ozbrojená společnost a předsudky proti ní
Pořád se dá argumentovat, že ozbrojená společnost je hrozně nebezpečná, protože pak vypadá jako na Divokém západě a všichni tahají zbraň i kvůli parkovacímu místu nebo strkanici ve frontě — ne?
Ne. Protože takové nebezpečné machrování si může dovolit jen ten, kdo má na zbraň monopol. Pokud mají zbraně všichni, všichni jsou si rovni, každý ví, že může být "ukázněn" — a jak trefně vystihl spisovatel Robert Heinlein,
"Ozbrojená společnost je zdvořilá společnost"
Protože je všem neurozeným měšťanům dovoleno nosit aspoň krátký mečík, chovají se klidně, bez provokací a hádek. Kdyby ve světě směli nosit zbraň jen samurajové, byl by těm silnějším a větším malý člověk jen pro smích a pro legraci. Z úcty k ostrému meči si to přece jen rozmýšlejí, a tak může každý jít sám i tou největší tmou." — Saikaku, Největší rozkošnice, poprvé vydáno roku 1686
Tvrzení, že "více zbraní znamená více násilí", je totiž dokonale vyvrácený nesmysl.
Máme řadu historických precedentů, které velice jasně ukazují, jak se chová společnost, ve které mají zbraně skoro všichni — a téměř vždy je to společnost mnohem mírumilovnější a zdvořilejší, než společnost částečně odzbrojená. Je to i velmi logické, pokud se nad tím zamyslíte s chladnou hlavou. Začněme tedy oněmi historickými zkušenostmi s ozbrojenou společností, z nichž první je vlastně již citát v úvodu této kapitoly.
Klidný Divoký západ
Začněme tím "Divokým západem". V očích většiny lidí, jejichž jediné historické vzdělání stran této éry představují akční westerny, rodokapsy a napínavé romány, se jednalo o strašlivě násilnou dobu, kde se každá neshoda řešila střelbou, slušní lidé žili pod tyranií neporazitelných gangů ozbrojenců a vraždy byly na denním pořádku.
Jenže to nemůže být vzdálenější od pravdy.
Historici již dlouho jednohlasně potvrzují, že "Divoký západ" bylo ve skutečnosti velmi bezpečné místo. Na vrcholu rozmachu "cowboyů" (od slov "cow" a "boy", tedy honáků dobytka, nikoli "kov" a "boj" jako v rodokapsech) a "statkářských měst", v roce 1878, zaznamenalo Dodge City pouhých pět vražd. Ryan McMaken si dal tu práci a dohledal, že "Během let 1870-1885 bylo v největších statkářských městech Kansasu spácháno celkem 45 vražd. V samotném Dodge City zemřelo mezi roky 1876 a 1885 násilnou smrtí patnáct lidí, což v průměru znamená 1,5 vražd ročně."
Co se strážců pořádku týče, je to také velice zajímavé. Z westernů slavný Wyatt Earp se za celou svou kariéru šerifa zapletl do jedné přestřelky s následkem smrti.
Spořádaní občané se ale dokázali ubránit stejně dobře, když na to přišlo. 8. září 1876 se gang šesti ozbrojených lupičů vedený Jesse Jamesem a jeho bratrem Frankem pokusil vyloupit banku v městečku Northfield. Jenže obyvatelé Northfieldu dobře věděli, že jsou to jejich peníze, co se Jesseho gang snaží uloupit — takže vytáhli své zbraně a bránili sebe a svůj majetek. Dva gangsteři okamžitě padli a zbývající ujížděli o život, přičemž zabili dvě neozbrojené oběti — pokladníka v bance a švédského imigranta Gustafsona, který se jim prostě připletl do cesty. Občané Northfieldu pak nasedli na koně, gang pronásledovali a rozprášili.
Podobná situace se opakovala 5. října 1892, když se prozměnu Daltonův gang pokusil vyloupit banku v městečku Coffeyville. I tam si občané všimli loupeže, vytáhli své zbraně a když lupiči vycházeli z banky s lupem, spustili palbu a gang zneškodnili.
Když se podrobněji podíváte na zločin za doby Divokého západu, dojdete k na první pohled překvapivému, ale velmi logickému závěru: jelikož měli zbraně všichni — zločinci i slušní lidé —, pro zločince bylo velmi nevýhodné se dostávat do křížku se slušnými lidmi jednoduše proto, že pak byli v menšině. Proto zpravidla neloupili ve městech, nýbrž buď tiše kradli, nebo přepadávali osamocené usedlosti, vlaky a podobně. A mimo měst (a tedy přesilu ozbrojených obránců) se odehrávala většina přestřelek mezi muž zákona a zločinci, kteří neměli co ztratit (za krádež koně byl trest smrti, takže než se nechat zatknout, vyšlo lépe bojovat na život a na smrt).
Rovnováha sil brání excesům
Z téhož důvodu, ze kterého se městům vyhýbali lupiči, se lidé navzájem chovali velmi slušně a netahali zbraně při každé prkotině: ozbrojený agresor byl vždy přečíslen ozbrojenými obránci a slušnými lidmi, kteří neměli zájem na excesech nebo násilnostech... A měli prostředky jim zamezit.
Ten, kdo by kvůli hádce nebo opilosti zastřelil druhého, by se vzápětí ocitl na špatném konci hlavní všech ostatních ozbrojených občanů a skončil na šibenici.
Vzpomínáte, co jsem psal v kapitole o zrovnoprávění lidí? Když jsou vyzbrojeny obě strany sporu, řešit jej násilím není nic menšího, než souboj vyrovnaných soupeřů. Velmi riskantní souboj. Vy byste riskovali život kvůli tomu, že vás někdo nepustil sednout nebo urazil? To za to nestojí — a ke stejnému závěru logicky došli i ti choleričtější z obyvatel "westernových" městeček "Divokého" Západu.
Spory se proto řešily "ručně" nebo soudně — ale nikoli přestřelkou. Střílelo se zásadně do vzduchu (i gang Jesseho Jamese v Northfieldu nejdříve střílel do vzduchu ve snaze neriskovat v přestřelce a nekoledovat si o více problémů) nebo na terče — na Západě lidé obdivovali střelecké umění na mnoha soutěžích a slavnostech, které si náročností na přesnost a pohotovost nijak nezadaly s filmovým obrazem dvou pistolníků stojících proti sobě — jenom při nich ani jedna ze stran neriskovala život.
Chcete-li o střeleckých zábavách a realitě "Starého západu" vědět více, doporučuji stranu 53 (v PDF stranu 57) vynikající knihy Ondřeje Čady "Ecce homo armatus", která je celá k nahlédnutí zdarma.
Empirické důkazy dneška o míru a bezpečí mezi ozbrojenými občany
Z úst politiků ale přesto často znějí ad nauseam opakovaná tvrzení, že "více zbraní znamená více zločinu". Přesně v tomto znějí je vyřkl starosta Washingtonu D.C., Adrian Fenty, když mu Nejvyšší soud přikázal zrušit zákaz držení zbraní slušnými lidmi.
Fenty i jeho přátelé z médií strašili, že v ulicích Washingtonu potečou potoky krve, "zemřou nevinní lidé", "Amerika bude nebezpečnější", lidé budou střílet v dopravních zácpách a tak dále. Realita se ovšem, zcela logicky, vydala zcela opačným směrem: počet vražd ve Washingtonu byl po povolení zbraní v roce 2009 nejnižší za
posledních 45 let.
Tak tomu bylo všude: v městečku Kennesaw zavedli jako protestní akci proti zákazům zbraní v Morton Grove "povinnost" mít zbraň v každém domě (samozřejmě vyjma zločinců, kteří žádné zbraně mít nesmějí a to celoživotně). Art Buchwald na to téma pro Lawrence Journal-World sepsal trapně hysterický článek, ve kterém předvídal, že občané Kennesaw budou střílet na druhé kvůli odpadkům a důchodci budou střílet po pošťácích, nemluvě o popravách podezřelých záletníků a svůdců. Hraní na city a vzbuzování strachu se mu ale nevyplatilo, protože zatímco v Morton Grove počet vražd od zákazu zbraní skokově narostl a z nízkého dohnal oblastní průměr, v Kennesaw naopak skokově klesl — meziročně o 74% — a od té doby se drží hluboko pod oblastním průměrem.
Opět zafungovaly obě logické zákonitosti: zločinci nechtějí riskovat ve městě, kde jsou přečísleni ozbrojenými obránci — a lidé se k sobě chovají slušně, protože napadat ozbrojeného slušného člověka, kterého by se zastalo ozbrojené slušné okolí (ne jako neozbrojené okolí, které by nechalo nožem vyzbrojeného šílence upálit svou ženu a nic s tím nenadělalo) je velmi nemoudrý nápad.
A jelikož tato logika zafungovala a ve srovnání s okolím i předchozím stavem se projevila všude, kde bylo slušným lidem umožněno se bránit, John Lott mohl na základě analýz spousty statistických údajů napsat celou knihu, "More guns == less crime", kde dokazuje kladný vliv zbraní mezi slušnými lidmi na snižování zločinnosti.
Když jsme zaváděli původní zákon [umožňující obranu zbraní], slyšeli jsme hodně o tom, že se Colorado zvrhne v krvavou lázeň. To se ovšem nestalo. Jestli něco, tak se stal pravý opak. Teď slyšíme tu samou rétoriku — a to si vyprošuji" — Ray Rose, poslanec za Colorado
Jak média dezinformují o zbraních
16. ledna 2002 začal na Appalachian School of Law řádit Peter Odighizuwa. Do "zóny beze zbraní" pronesl pistoli, zavraždil dva ze svých profesorů a začal střílet na studenty. Dva ze studentů měli zbraně — v autech na parkovišti, protože ve škole je mít nesměli. Tracy Bridges a Michael Gross nezávisle na sobě doběhli pro své zbraně, vytáhli je a namířili je na Odighizuwu, který svou pistoli odhodil a následně byl spoután. (To mimochodem není první případ, kdy civilista se zbraní zastavil šíleného střelce na americké škole — v roce 1997 zastavil zástupce ředitele Joel Myrick vraždícího Luka Woodhama, který se poté, co na něj Myrick namířil svou pistoli a zeptal se "proč střílíš na mé děti" vzdal.)
Média patřičně rozmazala, že Odighizuwa řádil s pistolí, ale fakt, že byl zneškodněn díky pistolím v rukou slušných lidí "taktně zamlčela": z 280 nezávislých novinových článků se pouhé 4 zmínily, že obránci měli zbraně! 72 článků šlo v demagogii dokonce tak daleko, že podrobně popisovaly, jak mělo dojít k zneškodnění Odighizuwy, ale v tomto "podrobném popisu" cenzurovaly ono použití pistolí k jeho odzbrojení.
Reportérka Washington Post zpětně potvrdila, že věděla o tom, že byl Odighizuwa zneškodněn zbraněmi, ale "vynechala podružné detaily" a "šetřila místem". Ještě horší byl odpovědný manager Associated Press který prohlásil, že je z chování obránců "v šoku": "Pomyslel jsem si — Bože můj, oni ohrozili ještě mnohem více lidí tím, že vytáhli zbraně!" Než aby jej zastavili zbraní, měli nechat Odighizuwu, ať zabije koho chce. A od této organizace nekriticky přejímají informace naše média.
Profesor John Lott v rámci výzkumu pro svou knihu "The bias against guns" zkoumal, jakým způsobem média píší o zbraních. Zjistil, že New York Times během roku 2001 napsaly 104 zpráv o 50 745 slovech o zneužití zbraní zločinci — a pouze jednu zprávu o 165 slovech o tom, jak se zbraní ubránil slušný člověk.
Washington Post napsalo 44 844 slov o zneužití zbraní, ale z médií bylo nejvyváženější: obraně zbraní věnovalo celých 953 slov.
A podobně zajímavá je i analýza, jak často mainstreamová média podporují zákazy zbraní a jak často jejich držení: kupříkladu World News Tonight televize ABC 43× volaly po zákazech zbraní, 24× informovaly nestranně a 3× se vyjádřily pro zbraně — a tak dále.
Jednoduše jsem se na topodíval jako reportér, dokonce jako reportér, který nemá rád zbraně! A řekl jsem 'Tak toto je něco úplně nového. Tohle je víc než jen skupinové myšlení, tohle je skupinové lhaní.'" — Bernard Golberg, reportér CBS a autor knih o médiích "Bias" a "Arrogance"
Vyváženější obraz, než "tradiční" deníky, paradoxně mnohdy přináší bulvár. Když začaly New York Times kritizovat floridské zákony umožňujících nošení zbraní na sebeobranu, The Sun vydal rozsáhlou reportáž, ve které napsal že "Od zavedení zákona v roce 1987 klesla na Floridě zločinnost podle snad všech měřítek (...) jen stěží by se dalo tvrdit, že povolení nošení zbraní zvýšilo zločinnost nebo mělo nějaké jiné hrozné následky. (...) Předpovědi, že nastanou přestřelky jako z Divokého západu se ukázaly být nepravdivými. Nenaplnily se ani na Floridě ani v žádném ze 37 dalších států, které povolily nošení na obranu. Na tom, aby mohli zákona dbalí občané nosit zbraně na obranu, není nic hrozného ani zabijáckého." A rýpnul si i do Timesů, že se jim takové věci "nehodí do tisku".
Zpráva o masakru je trhák. Zpráva o zabránění masakru nikoli.
Aneb "o masakru, který se nestal".
17. listopadu 1991 zabránil poštovní úředník Thomas Terry masakru v restauraci Shoney's, když ji přepadli lupiči a naháněli hosty i personál do mrazáku, aby je tam povraždili. Terry se oddělil a v obraně zastřelil dva ze zločinců, přičemž třetí utekl. Masakr byl odvrácen — a informovala o něm místní média a komentátorka Ann Coulter. Dnes vám jej nenajde ani Google, když zadáte jeho jméno bez místních upřesnění.
22. dubna 2012 se na parkoviště kostela v Auroře přiřítil K.Parker, naboural do zaparkovaných aut a začal střílet po lidech, kteří mu běželi na pomoc. Patrně by spáchal masakr, kdyby jej nezastřelil jeden z návštěvníků kostela. O čtyři měsíce později střílel v Auroře Holmes, kterého nikdo zastavit nesměl. Holmese rozmázla média, o zabránění Parkerova masakru jste se modli dočíst leda na LEXu.
9. prosince 2007 se Matthew Murray po předchozím řádění pokusil vyvraždit i členy kostela New Life. To se mu ovšem nepovedlo, protože jej zastřelila Jeane Assam.
Víte, co mají všechny tyto případy společné? Nedovíte se o nich. Výjimkou je jen J.Assamová, o které je zmínka ve článku rozebírajícím... Masakr.
To proto, že masakr je "něco velkého": dá se prodat v médiích, která žijí z vyvolávání strachu a informování o krveprolitích. Dá se "vytěžit" politiky, jako výše zmíněný Rahm Emanuel.
Oproti tomu masakr, kterému někdo zabránil se... Nestal. A tak o něm nikdo neinformuje, nikdo se o něm nedozví... Pokud nečte stránky jako LEX, tweety pro-gun organizací hlásících ty medializované z případů obran se zbraní a podobně.
Když byly empiricky i logicky vyvráceny argumenty o korelaci ozbrojenosti populace a růstu zločinu, funkčnosti zákazů zbraní, násilnosti ozbrojené společnosti, ochranné funkci policie i zbraních jako prostředku k moci nad ostatními, zbývá poslední dvojice emotivních tvrzení: že zbraně ze slušných lidí dělají zločince a že bránit se je špatné.
"Zbraně ze slušných lidí dělají zločince"
Povězte mi — jak může zbraň udělat ze slušného člověka zločince? Mají snad zbraně nadpřirozenou sílu jako Prsten moci z Pána prstenů, takže když vy jako slušný člověk vezmete do ruky pistoli, v ústech ucítíte chuť krve, váš zrak zastře rudý příkrov a v uších budete slyšet "zabíjej! Postřílej je! Zab je všechny"? Ale no tak — to je scéna z céčkového hororu, nikoli z reality. Schválně si odpovězte na otázku jak byste se chovali, kdybyste najednou dostali pistoli:
- hned bych šel/šla vystřílet nejbližší restauraci
- až mne příště naštve soused, zastřelil/a bych ho
- ani jedno z výše uvedených — i nadále bych se choval/a jako normální slušný člověk
- choval/a bych se ještě slušněji a zodpovědněji než beze zbraně, abych se pro jistotu vyhnul/a konfrontacím, které by mohly eskalovat až k použití zbraně a něčímu úmrtí
Pamatujete si ovšem, co jsem psal o vyrovnání moci? Zbraně mají v ozbrojené společnosti i ostatní, takže psychopatická první odpověď ve skutečnosti zní "hned bych šel/šla vystřílet nejbližší restauraci a riskoval/a, že mne někdo v sebeobraně zastřelí", což má samo o sobě uklidňující (nebo spíše odstrašující) efekt jak na zločince, tak na choleriky a šílence.
Realitou — a to opět empiricky ověřenou — ovšem je, že se drtivá většina držitelů zbraní chová podle posledních dvou bodů.
Statistiky jak z Texasu, tak z ČR jasně ukazují, že držitelé zbraní jsou nejméně riziková, nejslušnější a nejmírumilovnější skupina lidí v zemi: nejenže mají na svém kontě nejméně zločinů, ale páchají i daleko méně přestupků a jiných incidentů. Je to logické: pokud máte zbraň, spočívá na vás smrtelně vážná zodpovědnost. A tak raději bez povšimnutí přejdete i mnohou urážku, protože si jednak jste vědomi svých možností a nepotřebujete si dokazovat, že jste silní — a jednak nechcete riskovat, že by se vám potyčka vymkla z rukou a skončila něčí smrtí. To za to nestojí.
Pokud tedy začnete nosit zbraň, změní se jen dvě věci: vaše odpovědnost (stejně jako se změní když řídíte auto na dálnici nebo štípete dříví sekerou)... A skutečnost, že i pokud jste slušní a nenásilní lidé jako 65-letá majitelka obchodu, český důchodce, matka-samoživitelka se dvěma dětmi nebo průměrný chlapík, který se nepopral od třetí třídy, najednou máte moc se ubránit pěti lupičům, přežít zákeřný útok mladíků s noži, zachránit sebe a děti před zdrogovanými násilníky nebo zachránit před upálením ženu, na níž si manžel-tyran rozhodl zchladit žáhu, pobodal ji, polil benzinem a snažil se zapálit, zatímco kolemjdoucí jen zírali, houkali a volali policii.
Je obrana bojem zla proti zlu?
Naprosto souhlasím s tím, že se proti zlu nemá bojovat zlem. Stejně tak s tím, že by účel neměl světit prostředky. Jak to jde dohromady s obranou palnou zbraní? Jak se střílející obránce liší od střílejícího vraha? Inu, zcela jednoduše.
Zatímco agresor chce ublížit druhým, oloupit je, zranit, ponížit nebo zabít, vy jako obránce rozhodně nikomu ublížit nechcete. Právě naopak: chcete zastavit zločince v ubližování druhým a to nejlépe tak, aby nebyl zraněn nikdo.
Pokud k tomu máte prostředky, snažíte se zlo zastavit. Netoužíte střílet. Vy pouze diskutujete se zločincem, odhodlaným se vyžívat na slabších. Se zločincem, který jako jediný argument uznává výhrůžky či násilí. Vy mu důrazně argumentujete, že je pro všechny nejlepší, aby okamžitě přestal útočit — a co více, jste tak milosrdní, že mu dáváte ještě druhou šanci: "přestaň páchat zlo a ubližovat druhým a nic se ti nestane; pouze pokud se rozhodneš pokračovat v útoku a ubližovat druhým, zastavím tě."
Proč má oběť brát ohled na zdraví a život útočníka, který se ji snaží svým činem a počínáním o zdraví či život připravit?" — neznámý komentátor
Pokud musíte chodit rizikovou oblastí a proto se rozhodnete nosit brnění s ostny, je snad vaše vina, když vás — kteří si prostě hledíte svého — někdo napadne a o ony ostny si ublíží? Za sebe říkám, že nikoli: kdyby vás nenapadl, nic by se mu bylo bývalo nestalo — takže to on sám si způsobil problémy a jen sebe z toho může obviňovat. A s obranou pistolí je to stejné. Ten kolemjdoucí z výše uvedeného odkazu nechtěl páchat žádné zlo: chtěl zlu zabránit. Viděl, jak se zločinec snaží bestiálním způsobem zaživa upálit svou oběť a pistolí mu v tom zabránil.
Odpovězte si sami: kdybyste byli v jeho situaci, co byste považovali za zlo: s klidem se dívat, jak upaluje nevinnou oběť, nebo vrahovi dát poslední šanci aby to nedělal a pokud to nepůjde jinak, střelili ho (protože nic jiného na výběr nemáte — on má nůž a napomínání i výhrůžky policií ignoruje)?
A co byste považovali za dobré a zlé, kdybyste těžce pobodaní a polití benzinem leželi na zemi a nad vámi stál vrah, snažící se škrtnout sirkou? Nebo kdyste jako mladá ženou šla noční ulicí a přibližovali se k vám dva násilníci v kapucích, kteří vás "zvou" k ukojení jejich nízkých pudů? Kdybyste — jako v Argentině zmítané hospodářskou krizí nebo USA s přeplněnými věznicemi, ze kterých pouští těžké recidivisty — věděli, že když vám ve dvě hodiny v noci někdo právě vyrazil domovní dveře a vy jste se stali jednou z pěti tisíců každodenních obětí "domovní invaze", patrně si jen nevezmou majetek, ale budou si celou noc "hrát" s obyvateli přivázanými k postelím?
Chtěli byste mít možnost efektivně ubránit sebe a své nejbližší, nebo byste za "dobro" považovali vydat své blízké na milost a nemilost násilníkům beze smyslu pro slitování či empatii?
Část pátá: vlády a zákazy zbraní
Kdopak usiluje o monopol na moc nad druhými?
V předcházejících kapitolách jsme si ukázali, jak zcestné je se snažit o lepší či bezpečnější společnost cestou odzbrojení slušných lidí: názorně, na historických příkladech a empiricky ověřených zkušenostech jsme si mohli uvědomit, že násilí kvete jen tam, kde je nerovnováha v možnostech zúčastněných stran — to jest tam, kde má jedna strana monopol na moc nad ostatními a může jej použít nebo zneužít jak se jí jen zachce, aniž by jí v tom kdokoli mohl zabránit.
Řada politiků přesto volá po zákazech zbraní a to navzdory tomu, že jasně vidí, že jsou kontraproduktivní. Důvod je jasný: tito politici jsou sami posedlí moci nad ostatními a touhou je řídit a ovládat dle své libovůle — a jestliže vyzbrojení slušných lidí znamená, že nad nimi nemůžete uplatňovat moc v rozsahu jaký se vám zlíbí, vadí to zločincům stejně jako zločinným politikům. Zločinci — ať na ulici, nebo v čele autoritářských stran — jsou totiž zpravidla v menšině. Aby mohli terorizovat většinu pokojně žijících slušných lidí, musí mít právě něco, kterou dokáží poměr sil, hrající v jejich neprospěch, eliminovat. A to jsou zákazy zbraní.
Byl si toho vědom Mao Ce Tung, když se nechal slyšet že "Veškerými zbraněmi musí vládnout komunistická strana, aby takto žádné zbraně nemohly nikdy být použity proti straně" — stejně jako Hitler, když prohlásil, že "nejhloupější chyba, kterou bychom mohli udělat, je dovolit podrobeným rasám držet zbraně. Historie ukazuje, že všichni dobyvatelé, kteří dovolili podrobeným rasám držení zbraní, si tím připravovali vlastní pád."
Věděl to Lenin, když prohlásil, že "Jeden člověk s puškou je schopen ovládnout sto neozbrojených (...) provádějte plošné prohlídky a za nalezené zbraně popravujte." A věděli to Britové, když chtěli odzbrojit americké kolonisty aby je posléze mohli zotročit — americká Válka za nezávislost začala britským zátahem na zbraně, před kterým ovšem kolonisty varoval Paul Revere.
Uvědomovali si to ovšem i Američané a další lidé bojující proti diktátorům. V přímém protikladu s protizbraňovou agendou diktátorů 20. století tak stojí prohlášení George Washingtona "Svobodní lidé by nejen měli být ozbrojeni a disciplinovaní, ale měli by mít dostatek zbraní a munice, aby uhájili svou nezávislost před kýmkoliv, kdo by je chtěl utlačovat — včetně jejich vlastní vlády"; slavný výrok Thomase Jeffersona "Žádnému svobodnému člověku by nikdy nemělo být bráněno v nabytí zbraní. Nejsilnějším důvodem pro to, aby si lidé udrželi právo držet a nosit zbraně je, aby se jimi — jako poslední možnost — mohli bránit tyranii vlastní vlády", který Jefferson v roce 1776 dokonce navrhoval do Ústavy státu Virginie; a též prohlášení Orwella, který po osobním angažmá ve španělské válce proti silám generála Franca prohlásil, že "Totalitní stát může dělat velké věci, ale jednu věc udělat nemůže: nemůže dát dělníkovi v továrně pušku a říct mu, aby si ji vzal domů a měl ji v ložnici. Puška visící na zdi dělníkova příbytku nebo farmářovy chýše je symbolem demokracie. A je naším úkolem dohlédnout, aby tam zůstala."
Pokud totiž stát začne zabavovat zbraně slušným lidem, zpravidla tak činí proto, že se chystá dělat věci tak strašné, že by tím i slušné lidi, kteří se naprosto nemíní účastnit nějakých bojů, dohnal k povstání.
Hitler zdědil po Výmarské republice zbrojní zákon s praxí podobnou Česku roku 2012: všechny zbraně byly na povolenky, které si žadatelé museli co 5 let prodlužovat. Hitler dobře věděl, že — jak píše Oleg Volk — "kdyby měla každá židovská a protinacistická rodina pušku Mauser a 20 nábojů do ní a vůli je použít, byla by NSDAP málo známou kapitolou v historii Výmarské republiky". A měl pravdu, jak se ukázalo ve Varšavském ghettu. Postupoval tedy velice logicky: Židům prostě a jednoduše neprodloužil platnost jejich "zbrojních průkazů" (to vyšlo podle B.Harcouta, UCLS, jako oficielní nařízení Gestapa v roce 1935). Židé s propadlými povolenkami museli postupně, jak jim propadaly povolenky, zbraně odevzdat, Gestapo provádělo domovní prohlídky (zbraně hledali i u Alberta Einsteina) — a Židé byli bezmocní, vydání na nemilost nacistické vládě s absolutním monopolem na moc. V roce 1938 pak přišel už jen definitivní zákaz držení zbraní Židy. Na straně druhé Hitler zcela vyjmul své "ozbrojené pěsti" z působnosti zbrojního zákona a zavedl kategorie zbraní "pro sportovní účely", aby mohl regulovat, jaké zbraně smí mít nečlenové NSDAP. Tento Hitlerův zbrojní zákon pak v roce 1968 okopíroval senátor Thomas J. Todd, který se k němu dostal v rámci Norimberského procesu, a v mediální hysterii následující po atentátech na Luthera Kinga a prezidenta Kennedyho jej zakomponoval do amerického práva.
Úplně stejně postupovali i další diktátoři. V říjnu 1918 byly v RSFSR (předchůdce SSSR) zakázány zbraně všem nekomunistům. To Stalinovi celkem stačilo, takže si vystačil s přidáním zákazu nožů a snížením věkové hranice pro tresty vč. trestu smrti na 12 let. (Za stalinského teroru s sebou ale řada lidí nosila nelegální pistole a revolvery, protože měla — oprávněně — za to, že je lepší se na místě zastřelit, než padnout do rukou sadistických vrahů z NKVD).
Když Turecko v roce 1915 začalo plánovat genocidu Arménů, začalo zabavováním zbraní: arménská místospráva dostala určitou kvótu na zbraně, které musela "svým" Arménům zabavit a odevzdat Turkům. Pokud nezabavila dost zbraní, byla popravena za "shromažďování zbraní". Silná motivace. Krom toho Turci prováděli domovní prohlídky a zbraně zabavovali. Teprve když byli Arméni odzbrojeni, mohla začít genocida.
Soukromé vlastnictví zbraní zejména "kontrarevolučním živlům" zakázal i Mao v Číně, než vyvraždil desítky milionů lidí. V Ugandě zavedl v roce 1969/70 Milton Obote celonárodní zákaz zbraní s výjimkou pro vládní představitele; zákazy zbraní a jejich zabavování v roce 1970, jen aby o rok později začalo vyvražďování politických rivalů a křesťanů. Aminova tajná policie o 3 000 mužích a pětadvacetitisícová armáda (která se zhroutila když narazila na odpor Tanzanie) mohly vyvraždit 300 000 lidí jen proto, že tito byli odzbrojeni.
Toto vše a více popisuje kniha Lethal Laws, tabulku a prostor poskytují i Jews for Preservation of Firearms Ownership.
Dá se konstatovat, že když vláda začne zabavovat a zakazovat zbraně a usilovat o nastolení nerovnováhy sil, chystá proti svým občanům něco velice nepěkného.
Aneb napsala v časopise pro pedagogy představitelka nejvýznamnější americké organizace usilující o zákaz zbraní, Sarah Brady,
Náš hlavní záměr je zakázat všechny zbraně. Musíme použít jakékoliv prostředky. Nezáleží na tom, jestli musíte překroutit fakta nebo dokonce lhát. Náš cíl vytvořit socialistickou Ameriku může uspět jen tehdy, když ti, co by nám mohli vzdorovat, budou úplně odzbrojeni"
Část šestá: to by byla teorie. Co praxe?
Pokud jste četli pozorně, možná jste si všimli, že jsem ve svých rozborech ozbrojené společnosti vždy hovořil o zbraních v rukou slušných lidí. Bohužel nežijeme v dokonalé Utopii, plné samých vyrovnaných, zodpovědných, svědomitých a slušných lidí a jsou mezi námi i tací, kterým zbraně do rukou nepatří — ať se jedná o choleriky, kteří jsou schopni nad sebou úplně ztratit kontrolu, duševně nevyrovnané, neurotické jedince, kteří by chtěli tahat zbraň kdykoli se na ně někdo ošklivě podívá nebo lidi nezodpovědné, kteří mají tendence vypít lahev slivovice a pak zbraní machrovat. A samozřejmě, drtivá většina lidí má za to, že usvědčení násilní zločinci také nemají co mít zbraně.
Někteří lidé — kupříkladu cholerici, kteří nezvládají své chování — to o sobě vědí a zachovají se zodpovědně tím způsobem, že si zbraň nepořídí. Problém je ve zločincích, kteří si zbraně chtějí pořídit ke zlému jednání vědomě, a v lidech nezodpovědných, který si svou nekompetentnost k bezpečnému používání zbraní nepřipouští.
Otázka dostupnosti zbraní veřejnosti je v prvé řadě o důvěře. Fanatičtí zastánci zákazů zbraní tvrdí, že naprosto nikdo není dost důvěryhodný, aby mohl mít zbraň. Na opačném konci jdou do extrému lidé, podle kterých by měl mít právo držet a nosit zbraň úplně každý, zločince a blázny nevyjímaje. Takoví lidé sice stejně seženou zbraně nelegálně nebo zaútočí něčím jiným, ale proč jim napomáhat?
Jak jsem řekl, nežijeme v ideálním světě; jako většina záležitostí našich životů je i otázka regulace či neregulace držení a nošení zbraní předmětem nutného kompromisu. Ten kompromis by ovšem měl stát na etice, logice a faktech, nikoli na emocionální manipulaci a zneužívání tragédií.
Historické příklady i statistiky z mnoha států znova a znova dokazují, že zákazy zbraní nikdy bezpečnost nezlepšily a naopak když začali v USA v 90. letech znovu povolovat nošení zbraní civilisty, hysterické předpovědi krvavé lázně se ukázaly být zcela lichými a zločinnost přinejmenším nerostla, mnohdy pak naopak klesala (což ovšem způsobily v prvé řadě demografické trendy).
Mnoho životů bylo ozbrojenými civilisty zachráněno (včetně jiných, neozbrojených občanů a dokonce pár policistů); na téma životů zachráněných zbraněmi v rukou civilistů existují celé knihy (jako Thank God I had a gun či America fights back, které vlastní autor této práce) a i v naší zemi pár takových lidí známe — mimo jiné obránce z Tanvaldu.
Otázka tedy nezní "mělo by být držení a nošení zbraní slušným lidem povoleno či zakázáno", protože odpověď je zcela jasná: z hlediska bezpečnosti, spravedlnosti svobody je mnohem lepší, když je nošení zbraní slušným lidem povoleno — a slušných lidí, potažmo držitelů zbraní, je naprostá většina (jak jsme si ukázali v předchozích částech).
Otázka zní: jak rozpoznat onu menšinu nezodpovědných či neslušných občanů, kterým zbraně do rukou nepatří?
Psychotesty nefungují (a fungovat nemohou)
Někteří lidé — zvláště pak posudkoví psychologové, kteří mají na jejich zavedení finanční zájem — ustavičně navrhují psychologické testy. Tudy cesta nevede. Každý psychotest jen hrubě orientační a mnohdy je vysloveně škodlivý a nutí adepty se přetvařovat a lhát, protože vyhodnocují odpovědi uchazeče jako kdyby byl psychologem paranoidní blázen: podle slovenských psychotestů na zbrojní průkaz jste kupříkladu agresivní, pokud se nebojíte bouřky. Jiní psychologové jsou prozměnu schopni z toho, jakým způsobem nakreslíte strom provést kompletní diagnózu včetně toho, že máte nižší intelekt a špatné hygienické návyky; a takto by se dalo pokračovat. Psychotest je toliko "hádáním z ruky", který dokáže odfiltrovat jen lidi zcela očividně vyšinuté a přitom hloupé; přitom dávají nemístný prostor pro dogmatismus a nesmyslné domněnky jejich tvůrců (viz "kdo se nebojí bouřky, je agresivní").
Psychotesty navíc nevypovídají nic o tom, jak skutečně žijete — je možné je oblafnout a to zejména pokud máte vyšší IQ. Také pokud plánujete vraždu ale jinak jste normální, projdete jimi. Tak se stalo, že muž, který nedávno vraždil na Slovensku ve mstě za to, že mu společníci ukradli firmu psychotesty prošel; stejně tak prošel psychotesty "lesní vrah" Kalivoda a další vrazi — z nich někteří prošli i náročnějšími psychotesty policejními a armádními.
Člověk se osvědčí chováním
Mnohem větší vypovídací hodnotu než psychotesty má dlouhodobé sledování chování dotyčného. Takovým způsobem je nabytí zbrojního průkazu podmíněno u nás: povolení k nošení zbraně na obranu dostane ten, kdo během minimálně šesti let (od 15 do 21) nespáchal násilný trestný čin, nedopustil se nedbalostního trestného činu se zbraní, nekončí na záchytce, nebere drogy, je natolik bezproblémový, že nemá přestupky proti občanskému soužití, nepytlačí atd. Tyto podmínky náš zákon nazývá "bezúhonnost" a "spolehlivost".
Kdo chce držet a nosit zbraně, musí se prostě chovat jako vzorný občan — i proto jsou jak u nás, tak v Texasu, Rakousku a všude jinde držitelé legálních zbraní ta nejslušnější a z hlediska zákona nejvíce bezproblémová část obyvatel.
Jiný zajímavý přístup mají v některých oblastech Ruska: zbraň tam potřebuje každý, protože jinak by jej sežrala divá zvěř.
Každý si tedy smí koupit brokovnici na obranu; když s ní během tří let nedělá žádné potíže, může si koupit kulovnici.
U nás by šla brokovnice doplnit kupříkladu dlouhou malorážkou, za bezproblémové chování s malorážkou by si člověk mohl "zasloužit" kulovnici (klidně samonabíjecí) a za bezproblémové chování se samonabíjecí kulovnicí pistoli.
Logika takového systému je podobná, jako sledování zodpovědnosti v nynějším zákoně: pokud potřebujete zbraň na obranu domova (brokovnici) či na sport (malorážka), můžete si ji pořídit hned; pokud se osvědčíte jako zodpovědný občan, není problém vám svěřit "dospělou ráži"; nu a pokud ani s puškou velké ráže nevyvádíte žádné nepřístojnosti, očividně jste slušný člověk a se zbraněmi již máte zkušenosti, takže není důvod, abyste si nemohli koupit pistoli a nosit ji s sebou na obranu. Ten, kdo chce vraždit rozhodně nebude čekat třeba 4 roky na pistoli — a naopak slušný občan dostane okamžitě zbraň použitelnou na obranu domu či sport.
Připomínám, že v sousedním Rakousku si může dlouhou malorážku koupit kdokoli, komu bylo 18 — stejně jako u nás vzduchovku.
Dlouhou malorážku totiž nemůžete ani nenápadně schovat a propašovat ji někam, kde byste ji překvapivě vytáhli a začali s ní vraždit či loupit, ani není příliš výkonná.
A co lidé v ohrožení — ti se nesmí bránit?
Na každý pád by zde měl být institut, který by umožnil okamžité nabytí zbraně třeba obětem závažných trestných činů, které mají důvod se obávat o svou bezpečnost, nebo lidem, kterým někdo vyhrožuje ublížením na zdraví: to v živých obrazech ukazuje scéna z filmu "Brave one", kde hlavní hrdinku s přítelem přepadnou pouliční chuligáni, přítele jí umlátí a ona sama se probere v nemocnici na kapačkách, přičemž chuligáni se samozřejmě dál potulují po městě; když si chce po tomto traumatizujícím zážitku pořídit zbraň na obranu, prodavač jí řekne, že by musela čekat dva měsíce na ověření její spolehlivosti — ale ona potřebovala zbraň teď, ne za dva měsíce... A proto si pořídila zbraň nelegální. Kde je poptávka, tam je nabídka...
Registrace zbraní... je taková dvojsečná zbraň
Podobné dilema, jako komu nedovolit nošení zbraní je otázka registrace zbraní. V ideální společnosti by se ke zbraním dostal jen slušný a zodpovědný občan, který to dokazuje zbrojním průkazem; potom by registrace zbraní byla dokonale nesmyslná. Kvůli možnosti prostředníků, kteří by zbraně legálně nakupovali a pak je přeprodávali těm neslušným z občanů je ale zavedena registrace zbraní.
Ta má ovšem i odvrácenou minci: když jsou zbraně registrované, Stát přesně ví, kde jsou... A když se pak k moci dostane nějaký Hitler, Mao, Lenin, Mugabe nebo Blair, přesně ví, u koho má udělat domovní prohlídku a zbraně zabavit. Ne nadarmo se žíká, že "jediné zbraně, které jsou skutečně vaše jsou ty, o kterých stát neví."
Jako ve většině věcí je i zde nutný nějaký kompromis. V Evropě snad přijatelným se zdá být registrace zbraní s tím, že zneužití registrace k plošnému zabavování zbraní slušným lidem by bránila Ústava, jako již ve svém návrhu nové Ústavy navrhoval Pavel Kohout:
Jelikož historické zkušenosti ukazují, že bezbranný národ se může stát snadnou kořistí tyranů nebo zločinců, právo dospělého občana držet střelnou zbraň nebude omezeno, ledaže by k tomu vedly závažné důvody ve smyslu trestních záznamů či snížené psychické způsobilosti dotyčného."
Ve které bych si pouze dovolil nahradit slovo "střelnou" za "palnou" — neboť jinak by slušní Češi měli právo držet luky, nikoli však pušky — a explicitně zdůraznil, že vláda nemůže pod nějakou záminkou provozovat kolektivní vinu a všem lidem zabavovat či zakazovat zbraně určitého typu (jako samonabíjecí kulovnice, opakovací brokovnice, levné pistole apod.)
V USA byl druhý dodatek Ústavním soudem vyložen tak, že občané mají právo nabývat stejných palných zbraní, jaké používá pěchota pravidelné armády; to bylo v roce 1986 přílepkem k zákonu FOPA prakticky zpitvořeno tak, že občané sice smějí mít de facto stejné zbraně, jaké používá pěchota pravidelné armády, ale tyto musí být upravené tak, že budou umožňovat pouze střelbu jednotlivými ranami, nikoli však dávkou; taková definice by mi přišla — v našich podmínkách — za dobrý kompromis (mimo jiné i proto, že by konzervovala současný, bezproblémový stav).
